Od zimy to je u nás trochu na nervy. Myslím od zimy, co teď skončila, což je vlastně trochu divný, protože druhé dítě se nám narodilo už tu loňskou. Asi jsme jeli na setrvačnost, nebo nevím. Protože už jsem úplně vyřízená, napadlo mě, jak to vyřeším. Že jako odjedu na víkend pryč i s dětmi a nechám manžela, aby si odpočinul. Jsem chytrá!

Tak mu to říkám. Trochu to zní jako: „Blahosklonně Ti dovoluji užít si jeden a půl dne a jednu noc jako zamlada, protože mi na Tobě záleží.“ Ale spíš to myslím jako: „Zlej se jak zákon káže a navštiv nevěstinec nebo alespoň kino, další rok a půl mi za to budeš sloužit.“ Zdá se, že muž tomu moc nevěří, ale kdybych si to náhodou chtěla rozmyslet, snaží se pro jistotu udělat vše pro to, aby tady stejně nebyl. Hned v sobotu ráno tedy vyráží na pinčes a pokud vím, domů se dostane až ve tři v noci.

Já zatím skládám děti do auta, zabouchávám přetékající kufr, ignoruji přetékající nervy a vyrážíme za babičkou, která je v nemocnici, a tak její dům a slepice spravuje moje teta a můj bratranec. Teta je babičky dcera a bratranec je tety syn. Jen tak pro pořádek. V plánu samozřejmě nemám setrvat u babičky v nemocnici, ale v tom jejím domě, kde momentálně není.

Starší si začíná stěžovat, že ho furt bolí za krkem, jak se tam majznul včera ve školce. Vzhledem k tomu, že nemůže otočit hlavou, celkem mu to věřím. Zastavuji na benzince, piji vedle auta kávu a svěřuji se cizí paní, taktéž pijící kávu, že musím nějak tenhle víkend přežít. „To nedáte, hele, ani se nesnažte,“ říká mi paní. „Věřte mi, vim, o čem mluvim. Já mam ty děti tři.“ Je jí asi padesát, nebo nevím – s přihlédnutím k počtu dětí možná jen třicet. Přejeme si šťastnou cestu, ona ještě něco prohodí o pubertě a já už ji radši neposlouchám.

V polovině cesty to vzdávám a beru si sluchátka. Bez hudby. Jen tak.

Vlastně celou cestu čekám, jestli někdo z nich usne. Mladší to poslušně zvládne asi tak dvacet kilometrů před cílem. Starší začne klimbat, když nám zbývá už jen slabý kilometr. Narychlo se tedy rozhoduji nezastavovat a pokračovat v jízdě. Spánek je komodita hodnoty zlata. Jakmile mineme babiččin dům, syn zase ožije a začne povídat. Zkouším lesní cestu. Zabírá to. Mladší se ale budí a tím budí i staršího. Kašlu na to.

Potkáváme stopaře. Nevím proč, ale zastavuju. A to já se stopařů bojím. Asi se ve mně ozývá lumíčí pud, nebo jsem si zkrátka jenom jistá, že na jekot mých dětí by byl i vrah krátkej. Otevírám dveře a pouštím pána vedle staršího syna. „Dobrej. Já vás svezu. Ale nejdřív si s váma udělám selfíčko a pošlu to manželovi, kdyby náhodou, jo,“ říkám. Pán souhlasí a děti jsou najednou ticho jako pěna. Obě. Vytřeštěně koukají na cizího člověka a mlčí. Recept na ječící paviány v automobilu? Berte stopaře!

U babičky v domě je, jak už jsem řekla, teta a bratranec. Bratranec obětavě hraje půl hodiny se starším fotbal, načež vyčerpáním padne na židli a vypadá to, že má buď úžeh, nebo infarkt. Naštěstí se ani jedno nepotvrdí a ukáže se, že prostě jenom prohrál.

Pak zase do auta, na návštěvu babičky v nemocnici. Starší celou cestu prudí, že chce zmrzlinu. Tak mu ji nakonec koupím. V cíli se sejdeme s tetou a bratrancem. Ten, když se dozvídá, že měl můj starší syn zmrzlinu, propadá vzteku, protože jemu teta zmrzlinu zakázala – prý že musí počkat na to nebohé dítě a dát si ji až s ním. Protestně jde a koupí si rovnou dvě zmrzliny. Možná bych měla dodat, že je mu lehce pod třicet.

V noci spím dost blbě, nebo spíš úplně normálně, jako vždycky. Když se ráno vybelhám do kuchyně, teta na mě soucitně koukne a povídá: „To je ale strašný. Tohle nemůžeš vydržet!“ Dávám jí za pravdu. A tak jen krátce vyvenčím mladšího a pak velmi ráda využívám toho, že mě posílá ještě spát.

Upadám téměř okamžitě do komatu. Zdá se mi, že na zemi přistáli mimozemšťané a jako předzvěst jejich příchodu na nebi zářila tři slunce. Taky se mi zdá, že je na návštěvě strejda Petr.

 

Když se vyspím, v mnohem lepší náladě vyprávím tetě svoje sny. „Petr tady ale vážně byl,“ odpovídá. „Fajn, a kde jsou teda ti mimozemšťani?“ Ptám se smířeně. Teta ukazuje na děti, které se právě přiřítily ze zahrady, a všechno do sebe najednou krásně zapadá.

Sečteno a podtrženo, víkend jsem přežila – zvládla jsem dokonce i návštěvu druhé babičky, kterou děti moc rády vidí a tentokrát jí ani nerozbily invalidní vozík.

Pak už se s velkou úlevou vracím v neděli do Prahy a nemůžu se dočkat, až předám ty roztomilé balíčky hluku a chaosu manželovi.

Když mu je předám, on zapne televizi, kde dávají hokej. Obě děti se posadí u něj, zmlknou a dívají se. Svět není fér. A nebo jsem prostě jenom neodhalila nějaký tajemství. Každopádně příští víkend na Bahamách, čau!