Nedá mi to a jako každý správný web pro maminky vám předložím článek o kojení. Bude asi trochu jiný, než byste čekali. Ale přečíst byste si ho mohli, třeba vám přece jen něco objasní. Třeba to, že umělé mléko není jen pro špatné matky a kojení není jen pro lesany.

Čím jsem starší (rozuměj čím víc mám kilo a šedivých vlasů), tím jsem měkčí. Jsem už dokonce natolik změkčilá, že nemám dost síly kritizovat jiné lidi za to, že něco dělají jinak. A když mě kritika náhodou napadne, hned mě taky napadne, kolikrát už mě něco podobného napadlo, a když jsem se za pár minut, týdnů nebo let dostala do stejné situace a konečně pochopila, litovala jsem toho, co mě kdysi napadlo. V tu chvíli si vždycky připomenu své zlaté pravidlo a životní motto „Nesuď nebo budeš souzen, vole“, doprovázené lidovým rčením „Na Tebe taky dojde“, případně „Piš ty věty kratší, kdo to se v tom má šmarjápano vyznat“.

No. Takže to kojení. V těhotenství jsem absolvovala kojící kurz a v podstatě mě jen zajímalo, z čeho to teče. To, že budu kojit, jsem považovala za něco naprosto normálního, automatického a vrozeně samozřejmého, jako třeba alkoholismus. Netřeba se tím moc zabývat, v porodnici mi pak všechno řeknou. A skutečně! Řekli mi všechno – blbě.

Poté, co jsem poprvé uviděla synovo krásné oči, napadlo mě, že je má bystré a co asi dostanu k obědu, mi ho sestra přiložila k prsu a on se přisál. Tak trochu nešikovně, ale měl to v sobě, pašák, talent od narození. Když proběhl druhý pokus již na oddělení šestinedělí, šlo mu to lépe a já byla v klidu. Zeptala jsem se jen, jak dlouho ho mám vlastně nechat přisátého, když mléko ještě není. „Deset minut z každého prsa, maximálně patnáct,“ děla moudrá sestra v porodnici honosící se titulem Baby friendly hospital. „Když ho necháte dýl, stejně víc nevypije.“ A tak jsem poslechla, a pak se divila, že řičí a dudlá mi prst i nohu od postele.  Mezi dalšími moudrými radami byla také ta, abych kojila každé dvě hodiny a ne dříve. I to jsem poslechla. Nakonec jsme tedy úspěšně skončili doma s Nutrilonem, protože i přes úzkostlivé dodržování instrukcí vzdělaných zdravotnic zajímajících se o nové trendy jsme se synem nedokázali splnit denní limit vypitého mléka, kontrolovaný vážením po každém kojení.

Až vás tohle taky potká, opakujte si následující pravidla:

  • Pokud rodíte přirozeně, dítě přiložte k prsu hned po porodu, ideálně ještě neomyté, nahé, jen ho na sobě přikryjte plenou. Mazlete se s ním a nechte ho, ať vás poznává. Co nejdéle to půjde.
  • Když pláče, přiložte ho k prsu a nechte ho, ať dudlá. Klidně hodinu a půl. Děti jsou různé, některé se potřebují jen dudláním uklidnit a není důvod jim v tom bránit. Kojení není jen o jídle.
  • Vůbec nedodržujte intervaly. Když dítě pláče, zkuste ho přiložit. I kdyby to mělo být dvacet minut od doby, kdy jste ho kojila naposledy. Šestinedělí je o kojení.
  • Ze začátku se během jednoho kojení kojí z obou prsou – později je možné kojit střídavě jen z jednoho. A vlastně je to také úplně jedno, já i v roce kojím z obou.
  • Bude to možná bolet – mě to teda bolelo jak čert. Určitě zkontrolujte, zda není bolest způsobená zánětem, špatnou technikou a tedy špatným přisátím (pak vznikají prasklinky a to je teprve něco). Ale první dny to prostě občas bolí, i když všechno děláte na jedničku. Přece jenom je to bradavka, a mimina nemají v sacím reflexu konkurenci.  Zkuste vydržet, přejde to. V nouzi nejvyšší pomůžou kloboučky – mně pomohly hodně a kojení naštěstí nezkazily, ale opatrně s nimi. Občas se taky stane, že kojení naopak zkomplikují. Opravdu se to srovná a časem budete schopná půlit bradavkami cihly.
  • Asi budete muset dítě vážit, ale nedělejte si těžkou hlavu, pokud vysosá jen ubohou dvacku za hodinu, zatímco dítě vedle už druhý den bude dávat stovku za pět minut. Doktoři se budou tvářit tragicky, tvařte se tak také a myslete na růžové poníky a laktační poradkyně.
  • Hned až budete doma, zavolejte laktační poradkyni, zaplaťte pětikilo a nechte jí, ať vám vysvětlí, že kojit budete a nemáte se čeho bát. Seznam laktačních poradkyň je třeba tady.

Pět týdnů jsem strávila tím, že jsem telefonovala málem i na Hrad, abych všem sdělila své obavy z toho, že mu těch třicet nestačí, ale zase čůrá dost a pije hodně často, tak já nevím. Šestý týden jsem se nechala přemluvit, že nebudu vážit před a po kojení, nebudu přikrmovat, a světe div se – srovnalo se to celé naprosto krásně a zázračně samo.

A co když to fakt nejde?

I to se může stát. Pokud jste zavolala laktační poradkyni alespoň pětkrát, stejně to nikam nevede a chystáte si prádelní šňůru, radši na ni pověšte to prádlo a ohřejte umělé mléko. (I když, té poradkyni přece jenom zavolejte ještě jednou, pro jistotu).

Kojení je bezva a výhod má nespočet, ale šťastné dítě a spokojená máma jsou tak nějak to, k čemu má vlastně směřovat.

Tak jistě. Existují asi i ženy, které rozkojily nejen sebe, ale zároveň i křečka s dědečkem. Některé z nich na vás budou blbě koukat. Tak na ně koukejte blbě taky. Tím se zase vracím na začátek – k tomu souzení. Budou vás soudit, ať už budete kojit moc krátce, moc dlouho, ve stoje, vleže, nebo vůbec. Nechte to být. A když budete mít náhodou chuť soudit sama, tak si zkuste vzpomenout, že většina z nás vyrostla jen na Sunaru a teď jsme občas i zdraví, úspěšní a super. A taky si vzpomeňte, že když někdo kojí ještě ve třech letech, není úchyl, je to jeho věc a je to fajn. Existuje nespočet rozdílů mezi dětmi i mezi maminkami, a nakonec nikdo neví, jaké to je být v kůži toho druhého. Klíčem k tomu, abychom spolu tak nějak vyšli, je hlavně tolerance a pochopení – i toho, co nechápeme, protože jsme to zažili jinak nebo vůbec.