Od té doby, co jsem na mateřské, potažmo rodičovské, no prostě na dovolené, se mi v hlavě honí uragán myšlenek. Pomyslná litosférická deska, na které dosud všechno stálo, se za ty tři roky rozlomila asi tak na osmdesát kusů. Kromě uzlíčku nervů se ze mě stal filozof, ekolog a lesní žena. A taky trochu pacient. Proč to píšu? Protože nejsem sama. A mluví se o tom pořád moc málo. Když jsem si začala psát s Věrkou Kalouskovou, která má děti a podniká, došlo mi, že nejdůležitější, co můžu na blogu udělat, je ukazovat věci bez filtrů.

Na rodičovské dovolené prý začne každý rok podnikat až 30 000 žen. To je docela dost, že jo? Přijde mi, že touha po seberealizaci a finančním přilepšení jsou jen částečnými důvody, proč tomu tak je. Za sebe vidím jako nejdůležitější poznání, že rodina je nejvíc. A trochu děsivou představu, že jednou nastoupím zpět do kanceláře od osmi do pěti, takže svoje děti uvidím hodinu denně. V hlavě mám proto nejšílenější i nejobyčejnější strategie, jak to udělat jinak. Když mi bylo dvacet, žila jsem asi v úplně jiném světě, protože jsem nechápala, jak někdo může být na rodičov ské pět let. Teď se tomu směju. Jenomže zároveň nejsem typ matky „obětuji se pro pleny a světový mír“, takže je to boj. Někdy vlastně nechci ani od dětí, ani k dětem. Chci najít kompromis. A ideálně do něj začlenit i manžela.

Když narážím na příběhy žen, co rozjely úspěšný byznys s dětmi po boku (za zády, na hlavě, při kojení), říkám si někdy, že jsem máslo. Vždyť já mám občas problém napsat za týden jeden článek. Kde dělám chybu? Propadám trochu skepsi, protože po probdělých nocích sice ještě pořád jsou nápady, ale už ne síla. Teď zrovna třeba skřípu zubama, abych staršího nekousla do zadku, protože mi chodí po stole, předstírá, že je motorka, prská na mladšího, tůruje a očividně se nudí, zatímco já chci aspoň půl hodiny pracovat.

Proto mi přijde fascinující nahlížet pod pokličku. A u Věrky Kalouskové jsem se rozhodla být trochu zvědavější než obvykle a rozhovor zprostředkovat i vám. Skromností a opravdovostí mi imponovala během pár vět, a hlavně – byla bez filtru. A přesto skvělá.

Proč je Věrka super  a stojí za to o ní číst?

Protože stojí za e-shopem Nosenideti.cz. A taky za nosítkem KiBi. A teď už i za českou značkou šátků Lenire (recenze bude, o té jsme se vlastně bavily nejdřív… ale když už jsme se tak daly do řeči, přišla mi  Věrka najednou mnohem zajímavější než všechny šátky a nosítka dohromady). Rozjet tolik věcí, a ještě navíc dobře, je prostě něco. Myslím, že se tomu říká úspěch 😉 Takže moje první otázka zní:

Proč? 🙂

Je to asi hloupé, ale asi z nudy 🙂 První syn se mi narodil, když jsem ještě studovala, státnicovala jsem, když mu byly 4 měsíce. On byl spavé miminko, dodělala jsem školu a najednou jsem jakoby neměla do čeho píchnout. Nutkání něco podniknout, zabavit hlavu, bylo vážně intenzivní, sešlo se zrovna s vybíráním šátku a bylo vymalováno. Tehdy se tu šátky daly koupit jen přímo u několika málo dovozců a výrobců, občas u duly, porodní asistentky, jediné informace se daly sehnat na diskuzi na Rodině nebo Emiminu.  Napadlo mě, že bych mohla tady u nás dělat šátkové seance nad vzorníky, pak nápad vykvetl v e-shop, přibyla tam diskuze, fotogalerie… a tam se pak stal ten malý zázrak, diskuzi si našly nosící maminy, začaly jsme se tam scházet nad společnými tématy a díky tomu asi NošeníDětí.cz funguje dodnes.

Co bylo (je) nejtěžší?

Na to se těžko odpovídá. Mně asi ze začátku nepřišlo těžké nic, moc mě bavilo přicházet s něčím novým, zkoušet nové šátky, pak objevovat nosítka, všechny ty doplňky, vymýšlet na web nové užitečné funkce, malovala jsem si úžasnou budoucnost, kdy už nebudu posílat jeden balík týdně, ale třeba denně, pak 10 denně… 🙂 Ale teď už je 12 let pryč, děti mi nošení odrostly, teď mi přijde asi nejnáročnější vymyslet, jak si s tímhle sortimentem udržet dostatečně úzký kontakt, když už sama nemám koho nosit. Ale tohle dožene jednou v tomhle oboru každého, doufám, že ještě mám a budu mít co zákazníkům nabídnout a čím sobě udělat radost…

Co považujete za největší úspěch?

Takový nejpragmatičtější asi to, že se tím vůbec uživím. Žádný zázrak a dovolené na Maledivách :-), ale ani to základní uživení není vlastně nic samozřejmého, je dobré si to občas připomenout. A pak jsou ty citové záležitosti, jsem rodičovsky pyšná na KiBi, mám radost, že se chytilo a rodiče si ho tak oblíbili. Jsem pyšná na šátky Lenire, ty si lidi tedy ještě nenašli, ale i u nich zkrátka vím, že se mi z mála podařilo udělat vážně pohodlný šátek, se kterým se dobře váže, na světě je moje oblíbená červená kolekce a i kdyby tenhle projekt nakonec neprorazil, budu mít klid v duši. Mám velkou radost ze všech těch let, kdy celkem dost lidí na NošeníDětí.cz nacházelo informace, které jim v rodičovství pomohly. A někteří přes diskuzi a společná setkávání našli i nová přátelství, která drží až doteď. To mě taky moc těší.

Co Vám pracovní aktivity daly a co naopak vzaly?

Asi to nejde úplně rozdělovat. Pokud mi třeba tahle práce dala možnost být dětem za zády, i když jsem s nimi po rozvodu sama, mít časovou možnost vypravit je ráno do školy, támhle to vysedět v čekárně u lékaře, tadyhle s nimi být na recitační soutěži nebo dnu otevřených dveří, dopřát jim kroužkovou logistiku, doběhnout za nimi se zapomenutými klíči od skříňky v šatně, vařit při nemoci dva týdny čajíky a hlídat, který prášek při jídle a který mezi jídly, zeptat se jich hned v poledne po příchodu ze školy, jak se dařilo… tak hned k tomu je třeba říct, že se k počítači sedá často ráno než se vstává, pak když je hodina volno mezi kroužky, večer, když usnou. Je to práce, která není nikdy úplně hotová, vždycky můžete ještě támhle dopsat článek, tadyhle předělat staré popisky, tamto by chtělo nafotit, tady se někdo na něco ptal, jak to, že už dlouho neposílají z distribuce balík, jiný někde zdržuje pošta? Aha, tady zase musím přecenit, jejda, já mám ve skladu půl roku capáčky a ještě jsem je nevystavila, ono už je 10. a já ještě neodevzdala účetní doklady? 🙂 Získala jsem mnoho přátel a známých. Snad mám nějaké zkušenosti a něco jsem z té malé e-shopařiny nasála. Nechala jsem si vzít trochu nervů, ale za to si můžu sama 🙂

Kdybyste mohla vrátit čas, udělala byste něco jinak?

Tady byla dlouhá pauza na přemýšlení 🙂  Kdybych měla něco udělat líp, tak by mi mělo dřív dojít, že je potřeba práci nastavit nějaké hranice a nedávat jí ze sebe až tolik, neprožívat to tak. Psychohygiena. Protože některé věci jsou jen pragmatický obchod a nemá smysl, aby na nezdary nebo kritiku byl člověk citově navázaný a bral si to jinak než jen v té konstruktivní rovině. Přes veškerou snahu se nejde všem zavděčit, rozkrájet se, udělat všechny spokojenými, i ta lidská chyba a nedokonalost se zkrátka čas od času stane. Pak bych k tomu chtěla umět odhadnout, kdy je ten pravý čas přibrat si pomoc, posunout podnikání na další level se zaměstnancem, na kterého člověk část práce přesune. Ono totiž mít zaměstnance je u nás hodně velký finanční závazek a k tomu ještě rozkošatělá sada byrokratických povinností navíc. Mně se stalo, že jsem na to nesebrala odvahu, přišlo mi to moc riskantní a složité, a pak už jsem byla tak přetížená, že bylo pozdě a na organizaci jakékoli změny nebyla síla. Když člověk přestane vnímat sebe a už jen v marné snaze vyhovět všem ostatním dobíhá práci, domácnost, nakonec se jednoduše zhroutí. Vyzkoušela jsem si to, „trochu pacient“ jsem byla rok a půl a opakovat to už nechci. Dát práci takové hranice, abychom spolu dlouhodobě s radostí vydržely, to je poslední 3 roky moje velké téma…

Jak se dá skloubit čas pro děti a pro práci? (poznámka při zpracování rozhovoru – možná třeba takhle… 🙂

Už jsem to trochu naznačila výš. E-shopařina takhle v malém se s dětmi slučuje celkem dobře. Je tam časové okno, kdy se musí vypravit balíky, musí se to stihnout, než přijedou svozy dopravců. Tam je to občas tak naknap, že je lepší na mě ani nemluvit :-). Ale jinak už si to člověk může rozvrhnout podle svého. Dlouhodobě je ale stejně fajn zhustit si práci co nejvíc do pracovního dne a pak mít nějaké okno, kdy se práce „vypne“. Je to záležitost, ke které se musí sednout každý pracovní den, poslat zboží co nejrychleji je základ. V malém, kdy to člověk dělá sám, se pak docela těžko bere dovolená. Ale pokud to jen trochu půjde, jsem rozhodnutá si aspoň ten týden v létě brát, prostě na práci na pár dní zapomenout, vyčistit si hlavu pokud možno a strávit ten týden s dětmi vážně intenzivně.

Jaké máte plány do budoucna – pracovní i osobní?

Se mnou je práce jak na kostele 🙂 Po tom pracovním kolapsu a rozvodu se ještě chvilku budu hledat, potřebuji se zase složit zpátky, najít novou rovnováhu a v té se pevně usadit. Cítím, že tenhle proces ještě není úplně ukončený a vlastně se těším, kam mě to dovede. A pracovně je toho naplánováno hrozně moc. Teď je akutní modernizace e-shopu NošeníDětí.cz, tam to už hodně hoří. E-shop, který mi před 13 lety napsal a sestavil bývalý manžel, už teď není nějakou dobu opravovaný a doba ho už předběhla. Zrovna se rodí jeho náhrada, celkem náročná záležitost, ale moc se na to těším, protože se mi zase po delší době otevře hromada možností, jak zákaznicím udělat radost. NošeníDětí.cz dlužím hodně péče a doufám, že se mi ho zase podaří dostat na špici. U Lenire se tvoří nová dotkávka šátků s dalším vzorem, plánuje se jedna zajímavá spolupráce. Brigádničit jezdím ještě i ke KiBi, tam se teď objeví také hned několik novinek, stále se něco děje. To bych zkrátka nebyla já, abych neměla velké oči a nějakou zábavu a komplikace si nevymyslela 🙂

Kdybyste mohla dát radu maminkám, co se teď zrovna plácají ve vakuu a filozofických otázkách o smyslu života (tak trochu jako já), jaká by to byla?

Na to se asi úplně necítím 🙂 Každá si musíme najít svoji cestu, ve které bude nějaká rovnováha a vnitřní spokojenost se životem. Snad jen aby se nepřestávaly radovat z maličkostí a aby nezapomněly opečovávat i samy sebe. Protože my jsme ty, které si ten život nějak sestavíme a rozhodneme se ho nějak prožívat, nikdo jiný to za nás neudělá, tu sílu musíme najít v sobě a trochu ji vnímat. Je dobré nežít zbytečně té síle na dluh, třeba se někdy bude hodit, aby byla ve formě.

A na závěr, protože humor je potřeba, mi to nedá: Vzpomenete si na nějakou opravdu vtipnou příhodu z podnikání, která se může stát jen maminkám? 🙂

Tak asi největší trapas, kterého jsem se dopustila, na který už zpětně vzpomínáme s úsměvem, a doufám, že i zákaznice to nakonec vzala sportovně, byl překlep v jejím příjmení. Bohužel to zrovna vyšlo tak, že výsledek připomínal jedno docela sprosté slovo, no, ne úplně připomínal, zkrátka by to bylo sprosté příjmení.  Bylo to ještě v době, kdy nebylo nic automatizované, všechny adresy do faktur i pak na štítky na balíky se přepisovaly ručně. A tak se stalo, že bez povšimnutí odešel balík s takhle vylepšeným příjmením. Já na to přišla až s nějakým zpožděním, dohledávala jsem podací lístek od jiné objednávky a v tom přehrabování mě zarazilo tohle příjmení. Šla jsem se podívat, jestli se tak někdo vážně jmenuje, a tam jsem pak málem omdlela, když mi došlo, co se stalo. Balík s vylepšeným příjmením prošel přes naši pošťačku, která to tak bez hnutí brvy přepsala do jejich systému, ani nebylo dost štěstí na to, aby byl balík doručený hned a byla šance, že si toho zákaznice nevšimne. Balík zůstal k vyzvednutí na poště, kde se musí předkládat občanský průkaz a pošťačka na přepážce má řešit shodu… neuvěřitelný trapas, uf. Zákaznice se neozvala, přešla to mlčením, a já se jí tímto po letech tedy omlouvám, opravdu to nebylo schválně.

Díky moc, Věrko. Napadá mě ještě k tomu příjmení… já se za svobodna jmenovala Serbusová. Docela ráda jsem se vdala – když jsem skončila jenom jako „Serbubusová“, byla jsem nakonec ráda 🙂 Ono připomínat jménem nasraný autobus (pardon, to ne já, to moje příjmení!)  taky není úplně fajn. Těším se na testování šátku a přeju Vám hodně štěstí, protože to, co jste ve mně vzbudila, jsou fakt moc velké sympatie. Fandím Vám!