Tak jsem včera nechala očkovat svoje děti. Obě v jeden den. V dnešní době je to docela velká událost, rozhodně si to zaslouží trochu rozvést.

Starší dostal druhou dávku MMR, tu v pěti letech. Byl velmi statečný a vše jsme si dopředu vysvětlili. Za pět minut po tom, co byl statečný, se mi pověsil na nohy a něco nesrozumitelně zakníkal.
„Asi se chce obléct,“ prohlásila starší paní doktorka, velmi elegantní a uhlazená dáma.
„Nikoliv. Říkal, že se mu chce blít,“ uvedla jsem záležitost na pravou míru a syn naplnil blicí korýtko po okraj, jedním vrhem.
Mladší následně dostal vakcínu proti meningokokovi, posečkali jsme ještě půl hodinu na lehátku a šli jsme domů.
Víte, on má manžel dva metry, ale taky má fobii z injekcí. Když měl jednou dostat pigáro, poprosil sestřičku, aby mu ho píchla do zadku. A pak omdlel. Takže já se v duchu škodolibě smála tomu, jak je náš starší slečinka po něm. Zatímco ten mladší, to je prostě tvrďák, celej po mně. Napsala jsem to i své rodině a smáli jsme tomu tak trochu všichni. Kromě manžela.
A jelikož karma je zdarma a boží mlýny melou rychle, odpoledne se mladší odmítl postavit na pravou nohu a vypadal jako malý Geoffrey Peyrac. Ten pajdavej z Angeliky. I vydali jsme se na pohotovost, abychom něco nezanedbali.
Chvilku to vypadalo, že to bude normální, ale co myslíte? Nebo spíš: Co jsem myslela já? Jak naivní dokážu být i po pěti letech, co jsem matkou?
Prvním problémem se ukázal být ten debilní automat na popkorn. Kdo proboha může do nemocnice dát automat na popkorn? A ještě navíc rozbitej? Mladší nejdřív kvičel, že chce zobat, ale já byla zásadová a prohlásila jsem, že v rozbitém automatu mu žádný popkorn nekoupím. Za stálého kvičení nakonec malý pajda pomalým přesunem po čtyřech k automatu sám došel, přičemž vytřel z podlahy žloutenku, spalničky i žvejkačky. No a pak zjistil, že ten automat je rozbitej. A řval ještě víc. Teď já jak jsem vyrovnaná matka, on jak má to období vzdoru, k tomu měl tu horečku a pajdal, tak já ho ani zmlátit nemohla. A hle! Kde se vzal, tu se vzal, z nebe spadl chlapeček s kornoutem popkornu z druhého patra a věnoval ho mému vřeštícímu monstříčku. Poděkovala jsem téměř v slzách jeho matce a dala jsem jí dvacku.
Ta úleva! Ta úleva trvala osm sekund. Než se mladší rozhodl, že se o popkorn se starším nepodělí. Pak ječeli oba.
V závěru pobytu okolo nás projel chlapeček na invalidním vozíčku, mladší si ho změřil děsuplným pohledem a na celou čekárnu burácivě zahulákal: „MOEEEEE AUTOOOOOOO!“ Načež se pokusil chlapečka z vozíčku svrhnout. To už mi nejen cukala brada, ale už mi i tryskaly slzy proudem.
A to jsou prosímpěkně rizika očkování, o kterých se nemluví.