Svoje děti se snažím vychovávat s respektem a vést je zároveň k tomu, aby i ony respektovaly svoje okolí. A taky svoje emoce. Někdy dá práci to skloubit, souhlasíte? Hlavní problém, na který pak každodenně narážím, spočívá v tom, jak málo já sama s emocemi umím zacházet. Proto jsem už dlouho pokukovala po sadě Emušáci od Scio.

Podle výrobce jsou totiž Emušáci knihy a hračky určené k rozvoji emoční inteligence u dětí. Hlavním hrdinou pohádek je žabák Ferda a jeho kamarádky mouchy, které představují jednotlivé emoce. Ferda se potkává s různými situacemi, které jsou typické i pro děti v předškolním a mladším školním věku. Nejenom pohádky, ale především otázky a aktivity, které se věnují vždy jedné z emocí, umožňují dětem lépe poznat a pochopit své emoce i emoce ostatních.

Hlavně v době, kdy syn procházel nejhorší fází období vzdoru a já navíc byla těhotná, jsem o Emušácích hodně uvažovala. Když jsem měla zrovna lepší den a dokázala jsem se oprostit od uvažování stylem „hlavně už neječ, nebo tě přepůlím na dva“, chápala jsem, že jeho vztek je kombinací několika faktorů. A ne, ani jeden z nich nebyl rozmazlenost. Šlo zkrátka o nezralost mozku, tedy neschopnost se porvat se silným náporem pocitů, zároveň o nevyjádřený strach z neznámého (budeme mít miminko), stres z toho, že ne všechno je vždycky tak, jak bychom si zrovna přáli. Už tehdy jsem se snažila co nejvíc mluvit o tom, co cítím já, ptát se, co cítí syn, a když největší vlna pominula, v klidu se o všem bavit.

Protože pojďme si přiznat, že po dětech často chceme, aby se hlavně nevztekaly, byly milé, hodné a slušné, ale když se rozčílíme my, dospělí, tak fakt nikdy nekřičíme? Hm? A to je nám o několik dekád a zkušeností víc! Myslím si zkrátka, že rýpat se trochu v emocích je dobré nejen pro děti, ale i rodiče.

Emušáci, které nakonec syn dostal ke třetím narozeninám, jsou pro to skvělou pomůckou. Máme sadu Ferda a jeho mouchy určenou pro děti 4 – 6 let. Té čtyřky se nebojte, pokud máte mladší dítě a myslíte si, že by se vám něco takového hodilo, klidně Ferdu pořiďte. Doprovodná kniha je koncipována tak, že rodič může sám určovat, jak se bude s mouchami pracovat, a tak už pak záleží jen na vaší fantazii a vynalézavosti. Synovi sice ještě rok do doporučeného věku chybí, ale s trochou přizpůsobení už mu kniha slouží plně.

Ve velké krabici na vás v obchodě čeká: Plyšový žabák Ferda, osm plyšových much, pásek k jejich uchycení a doprovodná kniha s příběhy a podněty. Když se větší dítě do krabice dostane a vyndá si svůj nový majetek, můžete krabici použít jako neplánovaný domeček pro menší dítě, a pak už ji můžete tak akorát vyhodit. Ano, přesně proto nemám krabici nafocenou. Nebuďme ale povrchní a pojďme si říct, že důležité je to, co se skrývá uvnitř, že ano.

Poté, co došlo k totální likvidaci obalu a mladší syn usnul, jsem staršímu synovi představila Ferdu. Vysvětlila jsem mu, že je to žabák, který má kamarády mouchy. Že ty mouchy jsou každá jiná a objevují se u Ferdy podle toho, jak mu zrovna je. Když je rád, že dostal létacího draka, objeví se u něj moucha radost. Když je naštvaný, že musí sedět v autosedačce, přiletí vztek. Zdálo se, že syn chápe, protože chápavě přikyvoval. Rozhodla jsem se, že jako první přečteme jeden z příběhů o radosti – po dvou větách syn popadl žabáka a začal s ním v obýváku závodit o první místo v imaginárních závodech s bagrem.

Nenechala jsem se ovšem rozhodit, protože bylo znát, že čas od času zapíná uši a poslouchá. A tak jsem příběh sice zkrátila, ale dočetla tak, aby byla jasná jeho podstata. Ferda chtěl křečka, a dostal jenom knížku o něm. Ten měl ale vztek! A asi mu to bylo i hodně líto. Ale pak nakonec dostal i toho křečka, a to byla, panečku, radost! Jen si ho předtím musel zasloužit a přesvědčit rodiče, že se o něj dobře postará.

V průběhu čtení jsem se snažila syna zapojit, knížka k tomu i sama vede. Otázky „Ty jo, jak myslíš, že teď Ferdovi je?“, případně „Co myslíš, že Ferda najde, až ten dárek rozbalí?“ si nejdřív zasloužily pouze univerzální odpověď „nebim“, což znamená nevim, ale po nějaké době se i náš jinak dost ukecaný mladý muž rozhovořil a padaly z něj perly. Byla to sranda, byli jsme si hezky blízko a já jsem se dojatě smála až do chvíle, než jsem mu položila jednu z navrhovaných otázek: „Copak by sis přál ty, abys měl radost?“ Syn se zamyslel a děl: „Křečka.“

Takže díky, Scio. Doufám, že od vás dostaneme darem křečka i s pečovatelem.

V závěru se syn ještě zamyslel, jakto, že má Ferda rád mouchy, když náš táta je hubí, což je zcela logická úvaha. Pak jsme si dali pauzu a k příběhu jsme se už jen lehce vrátili několikrát přes den, když k tomu zase byla příležitost – tedy když jsme z něčeho měli nebo naopak neměli radost.

Líbí se mi, že kniha nabízí otázky i pro rodiče, protože od nich se děti nakonec učí nejvíc. Pozorováním. Každé malé dítě ví, že se rodič dokáže radovat nebo rozzlobit, prostě to vidí. A tak je dobře o tom mluvit a vysvětlovat. Jaksi to kultivovat, že ano. Takhle se syn například dozvěděl, že já mám radost, když se vrátí domů tatínek. A když se vrátí později, než obvykle, mám naopak strach, že mi brzo švihne. Zatím ještě neví, co znamená „švihne“, ale předpokládám, že díl pro starší děti s názvem „Ferda v tom zase lítá“ mu to objasní.

Protože děti se učí nejen od rodičů, ale také vrstevníků, jsou v postranních panelech také citace předškoláků a školáků. Ti odpovídají na otázky s emocemi spojené, což je někdy zajímavé, někdy srandovní, někdy dojemné.

Celá sada Ferda a jeho mouchy obsahuje plyšového žabáka Ferdu, doprovodnou knížku a osm (ano, na fotce jedna chybí) much na mucholapce.
Tady se k Ferdovi zrovna přidala radost…
… v pusince mu drží díky systému suchého zipu, na tom je založena i mucholapka.
Je nutno říct, že suchý zip je kvalitní a díky němu vím, že máme doma opravdu bordel.
Všechny části sady jsou vyvedeny ve velmi příjemné kvalitě.
Kniha nabízí nejen příběhy, ale také spoustu námětů na práci s emocemi.
Vazba knihy by měla něco vydržet.
Kdo pozná, co je tohle za emoci, může vyhrát! Mrkněte na soutěž na konci článku 😉

Co mě nejdřív zarazilo byl fakt, že rodiče v příbězích podle mě nereagují vždycky tak, jak by ideálně mohli. Myslím tím konkrétně třeba podle knihy Respektovat a být respektován, která mi vždycky výstražně bliká v hlavě, když prohlásím něco zažitého bez přemýšlení. Stejně tak mě v citacích zarazila zmínka o tom, že někdo „dostal na zadek“, jako by si šel do krámu koupit housky. Problém je podle mě v tom, že „na zadek“ dostalo někdy snad každé dítě (čest výjimkám, tedy spíš jejich rodičům), a debata o tom, že to vlastně není úplně nutné, natož dobré, je v Česku poměrně v plenkách. Pořád ještě se to bere jako zcela normální věc. V knize o Ferdovi se samozřejmě nedočtete nic takového, že mlátit děti je v pohodě, ani že jedna výchovná na zadek neškodí. Nicméně i tak jsem přemýšlela, jestli nešlo vybrat lepší citaci…

…no, nešlo. Kniha učí reálné děti pracovat s reálným světem, a i když bych ho já sama chtěla mnohdy jiný, ne vždy to jde. Stejně, jako občas chybuje syn, chybuju i já (mnohonásobně víc, abych byla upřímná, protože jsem starší a mám jaksi náskok). Proto mi přijde fajn před určitým chováním nezavírat oči, ale přemýšlet o něm a diskutovat spolu s dítětem. A přesně k tomu vás Ferda přivede. Kniha je tak „použitelná“ pro rodiče různých názorových proudů a výchovných směrů. Neurčuje přísně, jak se co dělat má, ale dává prostor k vlastnímu zpracování.

Jak taky sami dobře víte, emoce nejsou pokaždé stejné. Něco jiného je třeba radost z prospěchu ostatních, něco jiného zase radost z vlastního dárku. I na to kniha myslí, takže každé emoci náleží dva příběhy, každý z trochu jiného úhlu.

Na plyšovém ztvárnění Ferdy a much je bezva, že se dítě lépe dostane do příběhu a snáz se mu představuje, o čem zrovna poslouchá. Schopnost abstrakce je totiž jinak dost složitý myšlenkový pochod a plyšáci ji dětem usnadňují. Navíc se s nimi dá pracovat kreativně i během dne. Až půjdete k zubaři, nechte svoje dítě, ať si vybere, jaká moucha mu bude dělat společnost… a pak spolu opět mluvte o tom, proč. Fantazii se v tomhle případě meze nekladou. A to mě baví.

Pokud se bojíte, že se vám mouchy brzy poztrácí, musím říct jen – hlídejte je. A mluvte o svém strachu, chachá. Dají se sice všechny uchytit na speciální pásek systémem suchého zipu (mucholapku), nebo Ferdovi do tlamičky, a drží to dobře, to zase jo. Nám se pak ale stalo, že jeden pocit jen tak odvezli synovi popeláři z umělé hmoty, a teď tak úplně nevíme, kde ten pocit máme. No. Asi nebyl důležitý. A určitě ho zase brzy najdeme! Proto je na všech fotkách much jen sedm J

Shrnuto a podtženo, Emušáky doporučujeme jako bezva hračku na dlouhodobé hraní, které hodně přinese dětem i rodičům. A určitě je sblíží, což je asi nejhezčí bonus. Pokud rádi soutěžíte a Emušáky chcete, zkuste štěstí v téhle SOUTĚŽI:

Odpovězte správně na otázku, jakou emoci asi zobrazuje červená moucha. Může to být buď hněv, strach, osamocení, důvěra, žárlivost, zvědavost, smutek, nebo radost. Svou odpověď pak pošlete na jsem@supermatka.cz nebo ji napište do příslušných komentářů (na web nebo na FB, to je fuk). Podmínkou je být fanouškem stránky Supermatka na Facebooku. Pokud se ještě navíc přihlásíte k odběru novinek tady na webových stránkách (pravý postranní panel nahoře, v případě mobilního prohlížeče úplně dole), započítám Vaši odpověď do slosování dvakrát. Odpovídat můžete do 31.10.2017, následující pracovní den pak vyhlásím jednoho vítěze/vítězku, kteří obdrží sadu Ferda a jeho mouchy.