Je to tady! První hlavonožec!
Opět ukápla slzička dojetí. Jenom jedna, pak ji vystřídalo několik slaných vodopádů smíchu a taky trochu ponížení a určité frustrace.
„Ježiš, to maloval fakt SÁM?“ Ptám se paní učitelky ve školce celá rozněžnělá. „Ano. On jak viděl, že ostatní děti to takhle malují, tak to napodobil.“
„To je úžasný!“ Rozplývám se.
„Ano. Podívejte, dokonce vám do hlavy namaloval i srdíčko…“
„To není srdíčko,“ ucedí znechuceně syn, který se měl za úkol obléct, ale právě prošel kolem s teplákama u kolen a bačkorou na hlavě. Chci se ho zeptat, co to tedy je, ale zeptám se ho později, ještě mě zaujala jedna věc: „Paní učitelko, a tady to u pasu, to jsou asi křidýlka, že jo? Jakože jsem anděl, že jo?“
„No, abych byla upřímná, taky jsem si to myslela…ale jsou to prsa.“
—chvilka trapného ticha—
„Ale tak co. Lokace už po dvou dětech celkem sedí,“ říkám a rozhoduji se, že odpověď na otázku, co je to srdíčko, které prý není srdíčkem, už radši znát nechci. Trochu i s přihlédnutím k tomu, že synovo nejoblíbenější slovo je momentálně „hovno“.
„A ještě tady, koukejte, to tam pak domaloval úplně nakonec. To je prý bráška,“ ukazuje paní učitelka na ploužící se postavu pod mýma nohama. Taky bych se takhle ploužila, mít tak kreativního bratra.
Miluju ho a vždycky budu. Mohla jsem mít prsa až u kolen a mám je jen u pasu. Je to gentleman.

Je to tady! První hlavonožec!Opět ukápla slzička dojetí. Jenom jedna, pak ji vystřídalo několik slaných vodopádů smíchu…

Zveřejnil(a) Supermatka.cz dne 22. květen 2018