Jsem Supermatka, včera mi bylo třicet a nikdy by mě nenapadlo, že stáří udeří tak rychle a s takovou vervou. Jak jinak si vysvětlit, že jsem v 10:16 vystoupila z tramvaje a zanechala v ní svojí kabelku?

Prostě matka. Matky a otcové chápou. Pro ty, co děti nemají, ve zkratce vysvětlím situaci: Prší. Na jednu stranu štěstí, protože syn, kterému je nějakých 21 měsíců, zrovna odmítá obouvat cokoliv jiného, než zelené gumáčky. Nepřihlíží při tom k tomu, zda je slejvák, pařák, nebo právě napadl sníh. Jsou batolata, která se mazlí s plyšáky, to naše se mazlí s gumákama. Domluvíme se s kamarádkou, že jí budeme dělat doprovod na Anděl – v rychlosti kontroluji čas, abych odhadla, na kolik je pravděpodobné, že syn začne být po cestě unavený a udělá ostudu v MHD. Když je unavený, ječí. Bude to dobré – stihneme to. Vzít kočárek, nebo nosítko? Jen nosítko, bude chtít skákat v loužích. „MOKOKU!“ Prohlásí synek a se zářivě šťastným obličejem přijíždí do kuchyně na plastové skřípající věci, která není motorka, ale traktor. Na nohou má gumáky. „HUMU!“ Podává mi helmu, protože si ji neumí sám zapnout, a já rekapituluji plány. Takže kočárek. Ne. Kam dám pak tu motorku? Nosítko. Ale kam pak dám lahvičku a boty na přezutí, až bude potřeba přezout ty gumáky? Čas běží, kamarádka čeká. Batole otevírá dveře, které jsem zapomněla zamknout, sviští přivolat výtah, já v rychlosti popadám deštník, nosítko, svoji kabelku napěchovanou dětskými nezbytnostmi, do bytu zastrkávám zpět utiskovaného jorkšíra, kterého už, nezlob se, fakt nepoberu, a jde se.

Batole jede přibližně čtyři minuty na motorce. Když vidí kamarádku s miminkem v šátku, dá tomu asi tak další čtyři minuty na promyšlení, motorku mi podá, obejme mi nohy a prohlásí „DOLŮ“, což znamená nahoru. Chce se nosit. Hurá, zajásám, nosítko byla dobrá volba! Odhazuji motorku, kabelku i deštník na zem do louže, vkládám dítě na svou hruď, zapínám popruhy. Kamarádka mi podává kabelku, kterou normálně nosím křížem, ale teď mi přijde pohodlnější hodit ji jen přes jedno rameno. Smutně zkontroluji blátivý flek na kalhotách od gumáčků. To už prostě k rodičovské (rozhodně né) dovolené patří.

Cesta ubíhá klidně, Na Knížecí vystupujeme. Motorku, dítě i deštník mám. Na ramenou mě něco tíží.

Za deset minut po opuštění tramvaje si uvědomím, že to, co mě na ramenou tak povědomě tíží, je nosítko. Ne kabelka. A začíná dobrodrůžo.

Trochu se leknu, ale jsem neochvějný optimista a život mě vždycky přesvědčil, že na světě je převaha dobrých lidí. Spíš přemýšlím, jak to vyřešit. Musím se spojit s řidičem tramvaje. Rychle dojdeme do informační kanceláře DPP, která je ve vestibulu metra. Na letáku je číslo – tam zavoláme. Je to asi 12 minut poté, co jsme vystoupili z tramvaje. Paní slibuje, že vše prošetří a řidiči dá echo, mám zavolat za patnáct minut. Těžkých patnáct minut, říkám si, ale kabelka tam jistě bude. S kamarádkou zatím míříme do pobočky VZP, zajistit identitu jejímu novorozenci. Syn zde nalezne stojan s balónky. Způsobně si vezme jen jeden. Proč ne. Máme o věc méně – můžeme ji tedy nahradit balónkem. Znovu volám na DPP. Prý si mám zavolat za deset minut. Prý ještě tři zastávky. Začínám být trochu nervózní. V mých představách to probíhalo tak, že 12 minut poté, co jsme vystoupili, se operátorka spojila s řidičem, vysvětlila mu situaci, ten hned na následující zastávce s pochopením a myšlenkou na to, že jsem popleta, vzal ze sedačky moji kabelku, což mu zabralo dvacet vteřin, schoval ji u sebe a jel dál.

Ne. Asi ne.

Po deseti minutách volám opět na DPP a dalších dvacet minut se mi nedaří s nikým spojit. Operátoři jsou zaneprázdněni, a když nejsou, prostě to nikdo nebere. Syn zatím v poklidu sedí v nákupním košíku, kam byl usazen, aby mohl posvačit koláček a dát si pitíčko – díky bohu za kamarádku, která mu toto zakoupila, poskytla mi telefon a taky podporu, protože už mě klid opustil téměř zcela a začala jsem být vzteklá skoro tak, jako to umí syn. Proběhlo pár vulgarismů, samozřejmě potichu a směrem od syna, už je to hodina a já nic nevím, moje kabelka je bůhví kde a já se nemůžu nikomu dovolat. Vyběhneme z Alberta. Syn ječí, protože ho opět cpu do nosítka. Nebo spíš proto, že je unavený, takže chce všechno a nic. Snažím se mu vysvětlit, co se stalo, a že potřebuji, aby zůstal v klidu. Ne, teď už to nefunguje. Vytáčím 156 a ptám se, zda někdo nenahlásil podezřelé zavazadlo. Policista mě neslyší, protože syn ječí. Řvu na syna, řvu na policistu, pak vrážím telefon kamarádce, která se s policistou domluví a dokáže v klidu zjistit, že nikdo nehlásil nic. Běžím opět do vestibulu metra, rozhodnutá apelovat na zaměstnance infocentra. Je tam fronta. Předbíhat ostatní se mi nechce, sice jde o situaci vyžadující rychlou akci, ale za to mi přece jiní lidé nemohou. Dochází mi, že jsme ztratili ten balónek.

Nakonec se mi podaří konečně dovolat na informační linku DPP, kde se dozvím, že řidič bohužel nic nenašel.

Byli na mě milí, i když si nejsem jistá, jak moc se snažili, ale je možné, že se snažili opravdu nejvíc, jak mohli.

Konečně nás napadá zavolat na telefon v kabelce – je vypnutý. Pořád ještě to nemusí znamenat krádež. Třeba ho někdo vypnul, aby pak nebyl v podezření, že telefon používal. Manželovi se přesně toto stalo, nálezce telefon vypnul a pak i s aktovkou odevzdal na policii. Nevěřím tomu, že by někdo v tuhle hodinu, na téhle trase prostě vzal kabelku a odešel. V peněžence byla necelá dvacka, na kartě pětistovka. Telefon byl iPhone, takže je jasné, že už ho pravděpodobně nikdo, kdo tomu trochu rozumí, nikdy nezapne. Díky službě blokování přístroje na dálku nejen zjistím, kde přístroj je, ale hlavně se bez mého hesla dá použít tak maximálně jako záchodové prkénko. K tomu ani ne měsíc staré doklady, kompletně změněné po svatbě. Klíče. OBOJE klíče od auta a papíry k tomu. Uklidňuji se, že na dokladech mám jinou adresu, než kde reálně bydlíme. Jenže auto je zaparkované, zamčené, další klíč už nemáme. Tady si musím přiznat, že jsem prostě úplně jednoduše blbá. V kabelce byla také oblíbená lahvička mého syna, bez níž je docela těžké do něj dostat vodu. Náhradní botičky, dětská lopatička, drobky, dezinfekční sprej na rozbitá kolínka. Samé důležité věci. Chci tím vyjádřit, že jestli kabelku opravdu někdo vzal a zahodil, vůbec si nepomohl a mě hodně uškodil. A já prostě pořád nevěřím, že se to fakt stalo. Jsem v tu chvíli vděčná sama sobě, že jsem se rozhodla vidět svět v tomhle světle. Podezírat všechny a všechno ze zlých úmyslů je smutné a taky je to nuda.

No nic. Jedeme domů. Volám manželovi, ten naštěstí může odejít dřív z práce, takže se scházíme před vchodem, já mu předávám unaveného syna a jdu obvolávat dál. Na policii budu muset osobně. Přeci jen nechci, aby si někdo na moje jméno vzal úvěr. Zkouším znovu DPP a ujišťuji se, že kdyby se náhodou něco našlo, dají mi vědět na číslo, které jim nechám. Jenže vlastně nedají. Místo toho dostávám čísla na vozovny, kde by možná řidič, kdyby kabelku přece jen našel, věc nechal. Zkouším ztráty a nálezy, ale tam to vytrvale nikdo nebere, i když pracovní doba běží. Ve vozovnách mi řeknou, že budou víc vědět až ráno. Píšu status na FB, dávám ho veřejný, pořád věřím, že to dopadne dobře a někdo, kdo tašku našel, to náhodou uvidí.

Běžím na policii, kde vysvětluji, co se stalo, a co chci. Ochotný policista se mnou věc sepisuje, řekne, že to auto mi nezávidí, no a za hodinu už to můžu podepsat a jít. Napadá mě ještě, jestli by mi nedali botičku? Policista neví. Je to divné. „Ale já možná stojím docela blízko u přechodu!“ Přesvědčuji s nadějí v hlase a zářivým úsměvem policistu, že jsem spáchala přestupek. Slibuje, že kolegům zavolá a zkusí to zařídit. Po pěti minutách se vracím na služebnu a potupně si beru zpátky cestovní pas, který jsem tam zapomněla. Smějeme se oba, i když já už trochu hystericky.

Po návratu domů do sebe hodím nějaké jídlo a rozhoduji se, že své narozeniny oslavím výpravou po trase čtrnáctky, okořeněnou prohlídkami přilehlých popelnic. Mezitím ještě přijmu od maminky narozeninový dar, kterým je nový telefon – někdy se prostě vyplatí nechávat narozeninová přání na poslední chvíli. A já jsem vděčná. A já to chápu. Ten telefon musím pro klid mateřské duše mít, i kdyby na chleba nebylo, protože dítě musí být k zastižení stůj co stůj. Ať už je mu dva a nebo třicet.

Volá mi babička. „Viděla jsi v televizi to o těch zlodějích? Byli tam nějaký Rumuni v Praze. U tramvají.“ Díky, babi. Neviděla.

Teď se ještě musím obléct. Normálně to tolik neřeším, ale teď mi přijde, že je důležité doladit detaily. Když jde člověk probírat popelnice, musí se zaměřit na to, jak na okolí působí. Beru si mikinu. Ne. Ta není dostatečně elegantní. Musím se od kultury popelnic jasně odlišit. Beru si džínovou bundu a žluté korále. Jo, to už je lepší. Co vlasy? Trochu mastné. Možná by pomohl make-up a složitý účes? Ne, není čas. Culík stačí. Umýt ruce! Dokonalou tečkou je pak kniha. Viditelně ji třímám tak, aby bylo jasné, že jsem intelektuál, ne vágus. Dokonce se mi podaří najít i něco jiného než leporelo.

„Já kdybych ukradl kabelku, tak bych nejdřív zašel někam za roh, abych nebudil podezření, a probral ji až tam,“ říká manžel. Opět oceňuji, že jsem si za životního partnera vybrala někoho, kdo se vyzná.

Nervozita a vztek se pomalu přetavuje do uvolněné a smířlivé nálady. Tak předně, díky kamarádům vím, že vlastně nakonec o nic nejde, protože hlavní je, že jsem v tramvaji nezapomněla syna. Manžel zdárně zastoupil, během neobvykle dlouhého batolecího spánku dodělal do práce vše potřebné a já mám volné ruce na zařizování. Vlastně je to fajn. Užiju si něco nezvyklého, a kdo ví, třeba se na mě usměje štěstí. Dochází mi, že se KONEČNĚ něco děje a je to vítaná změna. Není to úplně pozitivní, ale nakonec vlastně je. Takové věci jsem dělala dřív, před synem. Věci, které jsou divné, pak se o nich pěkně povídá a je na co vzpomínat. No jo!

Cestou na Anděl přemýšlím o tom, že všechno je nějaké znamení a nic se neděje jen tak. Snažím se mít hlavu otevřenou, čekám, co se asi ještě stane – skoro se těším, jak se to nakonec celé vyvrbí. Už nekoukám jen po kabelce, ale i po všech věcech okolo, které normálně nevidím, protože není čas. A to je ono. To je přesně to, na co si má člověk občas najít chvilku – nejen o svých třicátých narozeninách.

ANDĚL:

Narodila jsem se za pět minut pět. Maminka si se mnou už před porodem pěkně užila. Díky, mami. Teď jsem velká a užíváš si ještě víc. Vystupuji z tramvaje, rozhlížím se a koukám do prvních košů. Přemýšlím, jestli oběhnout i parky, ale asi ne. Takový časový rozpočet nemám.

ZBOROVSKÁ:

Ani jsem si nevšimla, že je to tady takhle rozkopaný. Je mi asi deset a všechno je tak nějak normální a dětské. Koukám do výkopů a představuju si, jaké to asi je, dělat tuhle práci. Těžké a zároveň uklidňující. Až budu velká, budu kopáčem.

Přecházím přes most, koukám na řeku a vzpomínám na léta na střední, kdy jsem zápasila s pubertou a fyzikou. Přemýšlím, jestli by třeba kabelka nemohla plavat v řece. Ne. Ta lahvička byla plná. Potopila by se. Tak aspoň něco mi z těch fyzikálních zákonů v hlavě zůstalo.

JIRÁSKOVO NÁMĚSTÍ:

Tudy jsem na vysoké škole často chodila pěšky. Je tu hodně aut, ale z pohledu chodce je to klidné a pomalejší místo s malým parkem. Hele… ty jo… no ne… to vypadá jako podšívka mojí kabelky. Zírám do popelnice a přemýšlím. Dávalo by to smysl – obrátit kabelku vzhůru nohama a pak ji zahodit. Kolem chodí turisté. Obejdu park ještě jednou kolem dokola, abych promyslela další postup. Jak vytáhnout něco z popelnice a nebudit pohoršení? Klackem? Rukou? Nohou? Holubem? Pak si všimnu, že to vlastně není kabelka, ale nějaký pytel. Trochu mě to zklame, ale spíš se mi uleví, že nemusím dělat tu věc.

MYSLÍKOVA:

Procházím okolo obchodu s potřebami pro děti. Teď už se všechno tak nějak ustálilo a nám se s manželem narodil syn.  Je to nářez a nikdy bych neměnila. V koších jsou odpadky, v nás jsou jen zbytky energie, ale taky radost.

LAZARSKÁ:

Dneska se ti mladí oblékají fakt jinak, říkám si se starobním pohledem třicátníka. Ale pěkný to je. Vidím pár lidí, kteří asi loví Pokémony. Zatímco já lovím kabelku, zážitky a poslední minuty dne, kdy mi už je a přitom ještě není třicet.

VODIČKOVA:

Tady je úřad městské části. Možná někdo kabelku odevzdal tam, rozhoduji se to hned v pondělí prověřit. Už jsem tady dlouho nešla, co. Cítím se najednou jako doma, jako ve svých mladých bezstarostných botách.

VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ:

Máte představu, kolik jedno dítě pokaká za život plen? Strašně moc. Určitě ale nevíte, kolik je na Václavském náměstí košů. Jsou tam samé koše. Není tam nic jiného, než koše. Jenom koše. Tohle je bez šance. Kouknu do tří a jdu dál. Koše.

JINDŘIŠSKÁ:

Je tu dost bezdomovců a já. Určitě ale mají větší přehled než já. Ptám se, nikdo z nich nic neviděl. Jsou fajn. Když chvíli přemýšlím, jestli nezahodit i ten nový telefon, s ním celou dosavadní identitu a nelehnout si na lavičku s krabicákem, dojde mi, že jsem už dost unavená a měla bych jít domů. Je tam to dítě, přece jenom.

Dojdu pěšky do Palladia, obstarat si novou SIM kartu. V T-Mobilu na pána spustím, že bych ho chtěla pěkně poprosit, aby mi dal, co potřebuji, protože mi ukradli kabelku, a tak to nemám. Pán mi poděkuje, že jsem ho poprosila, že prý takových lidí moc není, a pak taky řekne, že není moc lidí, co ztrácí kabelku na svoje narozeniny. A dá mi za ten výkon čokoládovou medaili.

Je to krásná medaile, na které je napsáno, že fandíme našim. Jasně, olympionikům. Ale taky lidem obecně, protože já pořád věřím, že se ta kabelka najde.

A vlastně je to možná jediná medaile, kterou jsem kdy dostala. A stihla jsem to, než skončil den, kdy mi bylo třicet!

Nikdy jsem o svých narozeninách neměla tolik příležitostí se zamyslet, zastavit a pozorovat, co běží okolo. Žila jsem ten den zvláštně intenzivně, ani nevím, jakým mechanismem se to přesně stalo, a spát jsem šla dokonale šťastná, i když unavená jako starý pes a nebo čerstvá matka. Až vám bude třicet, mám pro vás jasné doporučení, co musíte udělat, aby to stálo za to. Musíte ztratit kabelku. Nebo aspoň hlavu!