Mám sen. Občas se mi v noci zdá, že jsem napsala něco jako Harryho Pottera, takovou českou obdobu, třeba Příběhy Hroznýho Lotra (mého syna). A že si válím šunky na pláži a mám vlastního kuchaře. Prostě vím, že chci psát (a tak to dělám, jak vidíte). Ale knižně mi zatím vyšla jenom Kuchařka pro upíry. V mezičase, než budu slavná a Kraus mě pozve do svojí show, obdivuju holky, co si svůj sen už plní. Markéta je jedna z nich. Je o to zajímavější, že má e-shop s čokoládou a není tlustá. Chápete to?!

Byl tu rozhovor se zakladatelkou KiBi a Lenire, chystám rozhovor se zakladatelkou Utukutu, psala jsem o holkách, co v Brně zřizují neobvyklou kavárnu… a Markéta a její ProMlsouny.cz nesmí v téhle společnosti chybět.

Pro mlsouny je obchod, kde najdete cukr v té nejkrásnější podobě – v podobě čokolády, karamelek, čokoládového mlíka…ach bože, já o tom ani nemůžu psát, aniž by se mi sbíhaly sliny. Každopádně tady nečekejte žádný obarvený tuk, ze kterýho vám bude akorát těžko. Nene, tady se hraje na velký značky a velkou chuť. Jestli vám něco říká Johnny Doodle, Tony´s Chocolonely, Hands off my chocolate, tak jste doma. Neznám snad nikoho, kdo by byl v Holandsku a těmhle lahůdkám tam nepropadl.

A Markéta si prostě jednou řekla, že by bylo fajn, aby si to lidi mohli normálně koupit i v Čechách. A tak jich pár dovezla, nejdřív pro kamarádky a rodinu, a pak jich vozila víc a víc a teď… hele, byla jsem u ní ve skladu. Je to malá místnost, nejde zase o žádný koncern, jo. Ale vidět regály nacpaný čokoládama, to je neuvěřitelný. Já tohle mít, tak nechodím na jógu (kam teda stejně nechodím), ale do čokoládovýho skladu. Markéta se prostě má.

Když jsem se za ní jela podívat, napadly mě dvě věci. Zaprvý, je vážně nejdůležitější začít. Zadruhý, to, že přijde úspěch, není samozřejmý. A už vůbec ne okamžitý. Markéta má hodně práce (ale taky hodně možností), rozhodně ji e-shop neuživí a občas ho musí i dotovat. Ale za tím vším je strategie a vize, a hlavně ČOKOLÁDA, takže věřím, že se všechno rozjede tak, jak má, a jednou se na tý pláži budeme válet spolu.

Pak mě taky zajímalo, jak se vlastně podniká s těma dětma. Protože to asi napadne každou mámu, která o tom někdy přemýšlela. A tahle linka provází všechny rozhovory s holkama, co mají děti a přitom zvládají ještě něco navíc. Markéta má štěstí, že má pro syna hlídání. Do školky nechodí. Má bezva lidi okolo sebe, kteří pomůžou, když zrovna potřebují s přítelem dojet do zahraničí pro novou várku čokolád. Ale samozřejmě – jedou pak přes noc a na otočku. Takže je to nejen pomoc příbuzenstva, ale i ústupek z vlastního pohodlí. Hrozně se mi ale líbilo, že jim to očividně funguje. Čas, který tráví mrně s rodiči, a čas, který oni chtějí věnovat vlastní realizaci, je u nich myslím v rovnováze. A to se mi fakt líbí. Protože nikdo nemá návod a univerzální tabulku, jak by to mělo fungovat. Důležité je vnímat potřeby dítěte, ale zároveň svoje potřeby, a věřím, že když to člověk bere intuitivně a upřímně, jde to mnohem snáz. A pak jsou spokojení všichni. Co myslíte?

Ještě na závěr… dostala jsem pár čokolád, abych je jako vyfotila k článku. No… bylo vedro… a pořád nějak nebylo správný světlo… já na ty čokolády poctivě furt jen koukala… a pak mi tam najednou zbyla už jen poslední karamelka. A ta už by na fotce nevypadala hezky. Tak já ji teda sním a fotit to nebudu. Ham!