Pojďme si přiznat, že letos v podstatě nebyla zima. Tím myslím sníh. Protože zima je hlavně sníh, dárky, cukroví a pak tlusté břicho. Už od září jsem napjatě číhala na sníh a leštila sáňky. Pak jeden den trochu sněžilo, okamžitě jsme tedy vyrazili na boby, syn prohlásil, že mu mrznou nožičky, dědeček si stěžoval, že má žízeň, a šli jsme zase domů. Než jsme těch pár metrů ušli, sníh stejně zase roztál, a tak jsme jen se zaujetím sledovali kolony aut, která byla přeplněna dětmi, sáňkami, servanými rodiči a vůbec tak nějak všeobecně štěstím, jak odjíždí z lesa, protože pražská sněhová sezóna byla po dvaceti minutách zase u konce.

No a včera to přišlo. Vytrvalé sněžení. S lehkou podezíravostí jsem opět očekávala fiasko v podobě tekuté břečky, ale nestalo se. Sníh byl sice trochu mokrý, ale padal jako o závod a mně bylo jasné, že pokud nevyužiju příležitost teď, zítra může být pozdě. „Hurá, půjdeme sáňkovat!“ Oznámila jsem synovi. Ten je za normálních okolností neustále v pohybu, ale když se náhodou chci hýbat i já, většinou se z něj stane cosi s elánem ohořelé klády. „Ne,“ odpověděl mi stručně a zachumlal si paleček víc do deky, přičemž bratrovi rádoby nenápadně ukradl poslední křupku. „Ale jo, fešáku. Bude to super. A moc si to užijeme. Tak jdeme!“

Průběh výletu jsem zachycovala ve fotografiích. Jak uvidíte, užili jsme to opravdu znamenitě.

  1. Vyrážíme z domu. Napadá mě, že to možná byl celé dost blbý nápad. Pak se uklidňuji, že oblékat sebe a děti hodinu a půl je vlastně normální, a i když vypadáme jako bandička pošuků a já bych teď Brada Pitta na svůj outfit asi nesbalila, stejně to bude super. (Toho Brada Pitta bych samozřejmě nesbalila hlavně proto, že bych ho ani balit nezačala, protože mám manžela, miláčku.)
  2. Jsme venku. Špatná předtucha se stupňuje, když se syn rozhodne, že ho budu vozit. Celou cestu. I do kopce. I když nebude sníh. No a mladší? Ten je dítě jako každé jiné. Miluje tedy, když matka trpí. Vesele sleduje rozvíjející se drama a slintá mi na šálu, která kouše. Pak mě kousne i on. Rostou mu zuby. Chudáček.  
  3. Tak samozřejmě, nakonec to je docela fajn! V synovi se dokonce probouzí duch Oldřicha Nového a nabízí mi, že mi pomůže přenést sáňky přes silnici. Uprostřed přecházení je ovšem zase pouští a prohlašuje, že chce čůrat. Dáváme si tedy čtyřiceti minutovou pauzu, během které ho svlékám, on čůrá na kalhoty (moje i jeho), já ho zase oblékám a pokračujeme dál. 
  4. Fotím další reportážní selfie a u třetího pokusu si všimnu, že syn vypadá, že tak trochu, no, jak bych to… že tak jako trochu zdechnul.
  5. Tak naštěstí dobrý. Při bližším ohledání zjišťuji, že má jen zakloněnou hlavu a otevřenou pusu, protože žere sníh. Kromě toho, že z toho bude mít zase kašel, si určitě i utuží imunitu, protože ta pražská verze sněhu se smogovým popílkem, to musí být úplný elixír.
  6. Mít jedno dítě v nosítku a druhé tahnout na saních? Upřímně, čekala jsem, že to bude horší. Zatím se mi zamlžila jen půlka brejlí. Nacházíme obří kopec směrem kamsi do údolí. Sjedeme ho všichni společně asi do čtvrtiny, přičemž já zadkem trochu vylomím opěradlo sáněk. Upozorním syna, aby dal bacha na hřebík, co z toho teď trčí, a přemýšlím, jak se zase dostaneme zpátky nahoru. No samozřejmě, blbě. A tak není jiná cesta, než pokračovat dolů a doufat, že tam nebude jen křoví, ale taky třeba nějaké tramvaje a autobusy. Syn vesele zahaleká „hurá, to je paráda“. Celkem dvakrát. Já se nadechnu a jedeme dál. Syn ječí, že se napíchl na hřebík. 
  7. Jsme úplně dole a mně se ulevilo. Naštěstí poznávám, kde se nacházíme, a vím, že tak za hodinku klidné chůze dojdeme na zastávku autobusu. „Koukej, bobeši, jak je to tu krásný. Je to tu krásný, viď?“ Snažím se konverzovat se synem. „Já chci domů, mami,“ odpovídá on a dává tím najevo, že je milovník přírodních krás. „Hned,“ dodá ještě. No nic. Tlačím prostě sáně o něco rychleji a rozhoduji se ignorovat jeho znuděné hlášky, dokud se nebudou týkat potřeby čůrat. Tu ignorovat nemůžu. „Mně se chce kakat, mami“ trumfuje přesně podle očekávání syn. Tadáááá. Zamlžila se mi i druhá půlka brejlí. Je mi zima a mám hlad. Navrhuju sníst psy, syn to nechápe a začíná vyděšeně plakat.
  8. Nakonec to byla fakt super polárnická výprava (JÁ jsem si to prostě užila). Byla super už jen proto, že o víkendu už bude definitivně jaro… no fakt, hele! Docela mi dělá radost, že mešuge nejsem jen já, ale i počasí. A toho Pidouše jsme nakonec nesežrali…