Jack Kerouac napsal román Na cestě. Jestli máte pocit, že beatníci ukázali lidstvu hlínu světa, a že byli hrozně cool, tak bacha. Znám i vostřejší lidi. Jmenujou se matka. Matky tu hlínu nejen ukazují, ale doslova, s prominutím, žerou. Hlavně ty, které mají potřebu s dětmi chodit ven.

O víkendu jsem skuhrala, jak jsem unavená. Proto dává smysl, že jsem už v úterý vyrazila na výlet MHD s kočárkem a skoro-tříleťákem. Jenom tak na dopoledníčko, piánko, pohoda. Do jedné jsme zpátky. Co bych s sebou brala, na tu chvilku. Pleny? Voda? Zbytečnosti, nejsem máslo. Vydržíme bez toho. Měla bych vzít stupátko ke kočárku pro staršího syna? Ale kdeže.

„Mami, já chci vzít tu velikánskou pistoli!“

„Klidně, bobe.“

A tak jsme vyrazili.

Jéje, ten autobus jede jen čtyři minuty! To ten výlet opravdu bude dost krátký, škoda. Možná budeme doma už na svačinu.

„Ahoj,“ zvedám telefon a zdravím kamarádku, říkejme jí třeba Krasomila. „Jak se mám? Ale jó, dobře. Vpodstatě už nemám žádnou radost ze života a je mi úplně jedno, jestli prší, nebo svítí sluníčko, protože děti řvou furt stejně za každého počasí. Normálka. Ano, ráda Tebe a Tvé děti uvidím. Jsme v lesní zoo. Posílám špendlík. Do jedenácti tu budete, těšíme se, fajn.“

A tak to teprve začalo. Dnešních 16 673 kroků.

Na hřišti. Zatím bez Krasomily. Jsou tam i cizí děti. Pěkně si hrají a syn se k nim s radostí připojí. Jeden z nich má dokonce úplně stejné botičky, jako syn, to je ale sranda! Indiáni sedlají svého dřevěného oře a pak střílí zločince synovou pistolí. Následně pod koně nanáší dřevo a obřadně ho zapalují. Zpozorním ve chvíli, kdy zaslechnu slovo „zapalovač“. Naštěstí imaginární. S úlevou si sedám zpět na lavičku. „Sakliš, sakliš,“ dí můj syn a snaží se rozdělat oheň bez ohně. „Co?“ ptá se ho starší kamarád. „Sakliš, sakliš,“ ochotně opakuje syn. „Ale já nevim, co to je!“ rozdurdí se kluk. „No pšece sakliš, sakliš!“ Jelikož Inčučuna vypadá, že moje dítě brzy něčím majzne, protože mu sice vůbec nerozumí, ale rozhodně ho to uráží, vstupuji do debaty: „To je jako sakryš, sakryš, akorát když jsi ještě malej a logopedicky nedostatečnej.“ Chvilka ticha. Pak chlapec vyděšeně pípne. „Aha. Ale to je sprostý!“ Od té chvíle si již se synem nepřipadáme ve slušné společnosti dobře.

Stejně je ale už jedenáct hodin a pět minut, takže tu za chvilku bude Krasomila. Hele, zrovna mi volá! „Mončo, to se nedá. My jsme ještě doma,“ ozve se smutně ze sluchátka. „Nevadí, stejně doražte, rovnou nám najdu restauraci a sejdeme se tam. Zajdeme aspoň na oběd!“ říkám vesele a jdu si pro syna. Nacházím ho, jak stojí na koni jen v ponožkách, a tak hledám jeho boty. Jsou na zemi. Stejně jako druhý pár úplně stejných bot. Už to není sranda.

„Kluci, dejte mi nohy, tady je velikost 26 a 27, ale já vždycky myslela, že my máme velikost 25, takže teď babo raď.“

„Babííí, pocéééém,“ začne hulákat jeden z chlapečků.

Mno. Tyhle sedí mému synovi líp. Taky míň smrdí. A taky na nich není napsáno Krejza. Máme to. Můžeme jít.

Restaurace. Půl hodinky, a jsme tam. Dvě ženy na mateřské, dva kojenci, dvě děti do tří let.

Přibližně za pět minut po našem příchodu si všichni přejí, abychom už byli zase pryč. A to i přes to, že restaurace je vybavena dětským koutkem. Venkovním. S lavicemi a jídelním stolem. Na kterém je zakázáno jíst. Všechny ostatní zcela chápeme a respektujeme, proto rychle krmíme sebe a děti, následně krademe rozbitou figurku motorkáře, a jdeme na zvířátka. Krasomila, která na rozdíl od nás dorazila na výlet autem, nám půjčuje stupátko ke kočárku, protože můj syn už mele z posledního.

Drncáme se zpět tam, odkud jsme dopoledne vyráželi. Najíždím na kámen a syn, který je příliš zaměstnán zkoumáním kradeného motorkáře, padá. „Opatrně, paninko!“ křikne na mě jakýsi stavební dělník. „Víte, jakou s tím má chlap práci, aby ty děti udělal?!“

Dostávám strašnou žízeň. Nemám peníze. Jdu do autoservisu, protože okolo nic jiného není. Piju tam vodu z hadice, pěkně děkuji a odcházím.

Konečně se opět scházíme s Krasomilou a jdeme na zvířátka. Po cestě se starší děti rvou jako vzteklí jezevčíci a mladší syn je počůraný, takže řve jako pavián. Půjčuji si od Krasomily plenu. Jsem máslo. Unavený máslo. Krasomily mladší syn začíná řvát jako pavián.

Jsme u zvířátek. Půjčuji si od Krasomily peníze a kupuji si kafe. Už nemají kelímky, tak mi ho paní dává do jejího osobního hrnečku. „To mi taky řekla, že už nemají kelímky. Tak jsem jí řekla, ať počká na Tebe, že Ty ho potřebuješ víc,“ říká Krasomila. Takhle přesně vypadá pravé přátelství. Unaveně padáme na hranu pískoviště a je nám tak nějak jedno, co se děje okolo nás. Alespoň do chvíle, kdy mi v hrnku přistane čtvrt kilogramu písku s deseti gramy hlíny.

21208295_10211915846905895_2023013304_n

„Pípepí!“ zvolá Krasomila.

„Cože?“ mnu si levé oko a bystřím pravé ucho.“

„No říkám: Pozor, Pepí, písek!“ vysvětluje Krasomila.

„Ne, říkáš Pípepí. Ale vpodstatě je to fuk.“

Víte, proč děti nemluví zcela plynně již od půl roku? Protože jejich matky hned po jejich narození mluvit plynně přestanou.

„Hele, jdeme se podívat na ty zvířátka, když už jsme konečně tady, jo?“ vyzýváme po chvíli děti.

„Jů, liška!“ volá můj syn. „Běží k Táááááboru, nese pytel zááááávoru, ježek za ní popíchá, že jí pytel pospícháááááá.“

Dřív, než se stihnu otočit, drží nositel mojí genetické informace popisnou ceduli bažanta stříbrného a mává s ní ve vzduchu, aniž by docenil chudáka ptáka. Nejde mi vrátit na místo. Když se mi to povede, vyndá ji Pepíček.

21245183_10211915847305905_924992468_n

Asi je čas jít už konečně domů.

Za další hodinu a půl se nám to skutečně podaří.

Chytá mě křeč do nohou, syn je od pohledu vyřízený a navíc má úplně zničený účes.

„Asi už jsi unavený a budeš spinkat, co?“ ptám se s nadějí, že aspoň k něčemu tohle fyzické vypětí bude. „Ne, skákat,“ odpovídá mi. A co on řekne, to on taky udělá.

Když mi pak manžel pyšně ukazuje, že za dnešek ušel přesně 6 666 kroků, přemýšlím, kde jsem nechala svěcenou vodu. Rozhodně jsem ji měla mít po ruce ve chvíli, kdy „s tím měl takovou práci.“