Staří lidé jsou protivní a ti mladí na ně neberou ohled. Těhotné ženy jsou protivné a ti netěhotní na ně neberou ohled. Vybavena pachutí toho faktu neboli stereotypu jsem v ranějších fázích těhotenství vyzývavě špulila v dopravních prostředcích břicho a čekala, co se stane. Světe, div se, stalo se přesně to, co jsem při svém nekonečném optimismu (s přestávkami) očekávala. Lidé mě pouštěli sednout! Bez výjimky (slepce a budoucí objevitele léku na rakovinu nepočítám). Ha?! Lidé jsou hodní!

Po prvotním pohlazení po duši i bez slepičí polévky ovšem musí zákonitě přijít trocha té negace (jinak by to nikdo nečetl). Vžijme se proto do situace, kdy těhotná:

není těhotná

Zažily jsme to všechny, anebo alespoň jednou za život zažijeme (to za nás, kterým se to již stalo, slavnostně přísahám). Ne, nemusíme být tlusté. Stačí prostě ten blbě střižený kabát. Však víte, jak vytváří na břiše ten divný ohyb a vy jste si přes něj zrovna nepoložila kabelku. Anebo ta pečená kachna, byla tak delikatesní, kdo by jí za to nepoděkoval pěti knedlíčky s půl kilem zelí. Občas se moc napijeme vody. Hodně vody. Špatně se zakloníme. Může to být dokonce i optický klam, světlo a stín si dokážou se skutečností vyhrát groteskně.  A i kdybychom doopravdy trochu tlusté byly, tak co? Pořád to ještě neznamená, že musíme být vystaveny veřejnému i vnitřnímu ponížení. A jak v takové situaci reagovat? Prostě: Poděkovat. Sednout si. Přečkat to. Odmítat nemá cenu, viz poslední bod.  Slabší povahy se mohou v duchu uklidňovat tím, že situace mohla být ještě mnohem, mnohem horší. Představte si jakože těhotnou ženu, kterou někdo pustí sednout. A ona nejen, že není těhotná, ale navíc ani není žena! Tak vidíte.

 zapomíná, že je těhotná

-„Pojďte si sednout!“ Vyskakuje dívka aktivně ze sedačky a pouští těhotnou ženu na své místo.

-„Ale…vy jste taky…těhotná?“ Odpovídá druhá strana. Ta první již další slova nenachází, kromě snad vnitřního monologu na téma ´blbost je věčná a už se mi to stalo zase a vždyť teď vypadám jako ááách bože já jsem úplně trapná´.

Zvyknout si na svůj jiný stav zkrátka někomu trvá déle, někomu o něco kratší dobu. Pak jsou i tací, kterým na to ve skutečnosti nestačí ani devět, potažmo deset měsíců. Stalo se Vám to taky? Pak doufejte, že si na těhotenství nezvyknete právě v okamžiku po porodu. Obrácená situace by totiž byla horší.

je asociál

Poděkovat za to, že Vás někdo pustil v natřískaném autobuse sednout, může být hezké. Také to ale může být osudová chyba. Lidé totiž na základě propagandy o tom, že družit se je fajn a západní, zatímco Češi jsou ještě stále nudní a uzavření patroni z východu, trpí chimérou, že je třeba se s cizími lidmi bavit. Abychom jako nebyli až zas tak východní. Já to, abychom si rozuměli, nijak zásadně nerozporuji. Ono to může být příjemné. A obohacující. A někoho to třeba i naplňuje a baví. Asi to celkově mění svět k lepšímu. Ale co když je někdo prostě plachý (smutný, naštvaný, těhotný, unavený) a povídat si nechce?

-„Děkuji, jste moc hodná. Zrovna v tomhle dusnu si ráda sednu.“ Sami jistě vidíte, kde nastala chyba. V naprosto zbytečné druhé větě. Ano. Ta je mylně pochopena jako snaha o konverzaci.

-„Nemáte zač, prosímvás. A už víte, co to bude? A jak se bude jmenovat?“ A krásných šestnáct minut středověkého mučení může začít.  Zoón politikon!

  si nechce sednout (nejhorší varianta)

„Děkuji, já postojím,“ je věta, která patří do Vašich snů a do úst Brada Pitta v loži s nebesy. Nikoliv do tramvaje. Pravidla jsou jednoduchá – kdo si sedne, přežije. Jako těhotná máte svá práva a jedním z nich je i právo nikdy nesmět odmítnout nabídnuté místo k sezení. Pokud se ve Vás náhodou skrývá tolik cynismu a zla, že se rozhodnete to vyzkoušet, stane se následující:

Muž A začne vstávat. Decentním pousmáním a gestem ruky ho usadíte zpět. Žena B, která sedí před Mužem A, si toho ovšem nevšimne. Za dvě minuty se proto náhodně otočí, spatří Vás, probodne Muže A pohledem plným odsouzení a nabídne Vám své místo. „Děkuji, já budu raději stát,“ odpovíte. Žena A se vrací na sedačku. Uplyne dvacet vteřin. Během těch se k Vám ze zadních sedadel autobusu pracně přesune Invalida C. Probodne Muže A a Ženu B pohledem plným odsouzení a nabídne Vám své místo. „Děkuji, ale…“ Přemýšlíte, jak dokončit větu. „…ale vždyť jste nemocný?“ Nebo snad : „…ale vždyť jste starý?“ Vaše asociálnost opět hraje na plné obrátky, jste v rozpacích a nedokážete reagovat společensky a věcně. Vlastně nedokážete reagovat vůbec nijak. A tak si prostě sednete. Kdo si stále myslí, že by nebylo lepší sednout si už na místo Muže A, ať zvedne ruku a dvacetkrát oběhne panelákový blok.