Brát si děti do postele, nebo ne? Je to podobně kontroverzní téma jako kojení na veřejnosti, látkové nebo jednorázové pleny, plácání dětí a respektující přístup. Veřejnost se dělí na dva tábory: Jeden, který společné spaní s dětmi kategoricky odmítá, a druhý, který na ně zase nedá dopustit. Co je tedy správné? Odpověď je jednoduchá: Způsob, který si vyberete vy a vaše rodina. Tak, aby se řešení líbilo všem. Nejlépe i psovi.

Spánek je obrovské téma pro mámy a táty už před tím, než se miminko narodí. Plány a očekávání jsou ale často nakonec ve střetu s realitou – nebo spíše s potřebami nového člena domácnosti. Dodneška si pamatuji jeden příspěvek v nějaké diskuzi, kde se maminka svěřovala, že její děti ROZHODNĚ nebudou spát v jedné posteli s rodiči. Přece si nebude kazit partnerský život. A navíc: V peřinách už jim zabrali místo dva psi, tak by se tam miminko ani nevešlo. (To tam taky psala. Fakt.) Za tři měsíce jsem narazila na příspěvek té samé maminky, která si libovala, jak spí společně v posteli s manželem, dvěma psy a dvojčaty, a nikdo by to neměl dělat jinak. A tak je to se vším.

Univerzální recept prostě neexistuje.

Řeknu vám aspoň, jak to vypadá u nás doma: Manžel má extrémní potřebu spánku. Navíc brzy pojede do spánkové laboratoře, kam ho pošlu s průvodním dopisem obsahujícím žádost, ať mi ho laskavě opraví, protože toho člověka dokáže vzbudit i povzdech potkana osm metrů pod zemí. On ho prostě slyší, probere se, a trvá mu další hodinu, než zase usne.  I když má v uších špunty a na hlavě dva polštáře. Manžel je navíc ten, kdo nosí domů peníze, zatímco já jenom tak trochu píšu blog a rodím děti. A kojím. Takže v noci vstávám já. Ať žije generová vyváženost – hned až teď dokojím, začnu plánovat převrat!

Starší syn spal první tři měsíce se mnou v posteli, zatímco manžel se dočasně odstěhoval do dětského pokoje. Pak byl syn přesunut do dětské postýlky, protože jsem ho budila převalováním, ale postýlka zůstala u mé postele a manžel v ložnici. Přibližně v půl roce byl syn převelen do dětského pokoje a zaopatřen chůvičkou, protože se mi začalo stýskat po manželovi. Nutno říct, že bydlíme v paneláku – takže ze svého kutlochu to mám do jeho pokoje dva skoky.

Velké téma bylo u prvního syna uspávání: Kdyby byl ochotný usnout s námi ve společné posteli (a pak v ní taky zůstat), spal by v ní klidně až do dvaceti, mně by to bylo fuk, hlavně že by prostě spal. Dětská postýlka se tedy nakonec ukázala jako ideální nástroj zklidnění – šlo o ohraničený prostor, kde syn dělal vylomeniny, zatímco já jsem povídala pohádku, zpívala, pouštěla bílý šum, pak jsem ho po hodině vyndala a nechala usnout u prsa, protože bych ho jinak musela přerazit. Jelikož se synova pohybová aktivita příliš nezmírnila ani po usnutí, jen o ní zkrátka nevěděl, spaní ve velké posteli naprosto nepřicházelo v úvahu. Zkusili jsme to jednou a ráno měl tolik boulí, že jeho hlava vypadala jako bublinková vafle.

11059724_10205370537197243_6899297623527504731_n

Když mu rostly zuby, nebo měl zrovna období, kdy se v noci kojil po půl hodině, nastěhovala jsem se k němu do dětského pokoje. V jednu dobu jsme dokonce museli položit na zem nízkou matraci a oba dva jsme spali tam – to když se chlapečkovi klubaly stoličky, takže jsem si mohla vybrat: Buď nebudu spát vůbec, nebo budu spát zkroucená jako paragraf, zatímco syn se bude celou noc kojit a používat mě jako dudlík, ale budu aspoň trochu spát. Když stoličky daly konečně pokoj, situace se zase sama vrátila do normálu a já do manželského lože (kde mezitím moje místo zabral pes a manželovi to vůbec nevadilo). Hodinové uspávání zůstalo, postupně jen samovolně odpadávaly prostředky, které k němu byly třeba – bílý šum, zavinovačka, drncání přes práh (to jsem vlastně zapomněla, pár nocí dokonce náš cukroušek prospal v kočárku, protože jinde prostě nezabral – případně jsem ho i s fusakem musela přenést, aby se náhodou nevzbudil).

10885174_10204427070771172_2532497111450794092_n

Někde v tomhle momentě podle mě přichází ideální prostor pro matky, které dostanou pocit, že mají patent na rozum, a začnou se durdit, že jsme to dělali blbě. Protože ony to dělají tak a tak. Tak hele – pak se nám narodilo druhé dítě, a bylo to zase jinak. Ale úplně.

Ať si totiž říká kdo chce, co chce, nikdo nemůže soudit, dokud má jen svoje boty a v těch vašich nechodil. A navíc: To, co nakonec budete dělat, určí dítě. Druhý syn mi to dokazuje v sytých barvách.

Narodil se předčasně, takže náš start nebyl úplně ideální. Místo toho, abych ho hned po porodu chňapla a už nepustila, byl převezený na novorozeneckou JIP. Bylo to pro mě těžké, pro něj taky, a tak jsem se dušovala, že hned až budeme doma, všechno mu vynahradím a budu ta nejvíc kontaktní máma, jakou svět poznal. Byla jsem si jistá, že jestli byl starší syn nervák, tenhle bude nervák tuplovaný, protože bude mít poporodní trauma jako trám. No… zatím to vypadá, že ho nemá. Spí jako dudek, kojí se jako ďas, takže i relativně v dlouhých intervalech. A žádné uspávání nepotřebuje. Kdyby byla situace obrácená, a druhý by byl v pořadí první, asi bych teď byla dost nešťastná, ale takhle si pískám: Už vím, že jsem s prvorozeným nedělala žádné kardinální chyby, on jen prostě všechny ty rituály potřeboval, aby spal. Nebylo to tak, že bych ho rozmazlila uspáváním a pak jsme se těch zlozvyků těžko zbavovali – bylo to naopak. Rituály byly naprostá nutnost, pokud jsem nechtěla přistoupit k metodě „řvi, dokud se neuřveš“ – a můžu vám garantovat, že s jeho hlasem bychom to nedali ani já, ani sousedi. Nebudu lhát – v zoufalství a podpořená chytrými radami na internetu jsem to taky zkusila. Nezabralo to, samozřejmě. A je to jediná věc, kterou si dodneška ohledně spaní vyčítám.

Před narozením syna číslo dvě (časově, nikoliv významem, samozřejmě), jsem složitě vymýšlela, jak poskládat prostory na spaní. Jednička už spí relativně dobře celou noc, ale v noci se často budí, potřebuje ujištění, že u něj někdo je, navíc ze spaní hodně žvaní a i ve dvou a půl letech potřebuje dětskou postýlku, protože jinak by opět vypadal jako ta zmíněná vafle. Varianta, že by manžel spal v dětském pokoji s jedničkou a já v ložnici s dvojkou tedy odpadla. Po týdnu, kdy by muž chodil do práce spát, by ho vyrazili, a museli bychom děti prodat, abychom měli na pivo. To jsme nechtěli. A tak jsem objednala dětskou kolébku a rozhodla se, že budu spát v posteli vedle postýlky prvorozeného, zatímco prvorozený bude spát buď přímo u mě, nebo v kolébce.

Předčasný porod měl ale na mé plány docela zásadní dopad: Jsem i normálně neurotik, takže jsem se bála SIDS už předtím, než vůbec začal existovat. U nedonošených dětí je prý navíc riziko zvýšené, a mně je tak nějak úplně jedno, jestli je to jen marketingový tah, aby se prodávaly monitory dechu, prostě mě obstoupila nekončící hrůza a pocit, že už radši nikdy oka nezamhouřím, kdyby náhodou. O to víc, že syn se navíc první týden po porodu s dýcháním trochu zapomínal.

Po příchodu z porodnice jsem tedy spala nějakou dobu tak, jak jsem nastínila – mladší měl v kolébce deskový monitor dechu. Používáme Babysense koupený v roce 2014, vidět je i výš na fotce. Jeho výhoda je v tom, že má dvě desky, takže se hodí i pro starší děti, které po postýlce putují sem a tam. Pozor: tyhle monitory je potřeba po dvou letech nebo před dalším dítětem vždy nechat zkontrolovat, zda fungují, jak mají. Pár dní to šlo, starší sice ze spaní hulákal, ale mladšího to nebudilo, a mladší staršího sice vzbudil pokaždé, když dostal hlad, ale bylo to jen dvakrát za noc a navíc pak hned zase usnul. Po čtrnácti dnech jsem si ale všimla, že starší je opravdu hodně nevyspalý, prostě mu to noční probouzení nesvědčí – byl protivný, umrňoukaný a pořád zíval.

Odstěhovala jsem se tedy i s druhorozeným a jeho kolébkou do ložnice k manželovi. Tam jsem vydržela dva dny, protože manžel byl pak hrozně protivný, umrňoukaný a pořád zíval.

Přesunuli jsme se tedy s dvojkou do obýváku na roztahovací gauč. Bylo by to dobré, kdyby se jednička nerozhodla, že nastal čas přesouvat se v noci k mámě, protože ve skříni je velké strašidlo. A kdyby v tom obýváku nebyli králíci, kteří si nenechají vymluvit, že noc je pro mejdany a broušení tvrdého chleba o klec (zní to jako techno). Začala jsem mírně propadat zoufalství a touze nechat všechny v jejich momentálních pozicích a odstěhovat se z bytu úplně – sama.  Pár nocí jsem tak strávila stěhováním kolébky z místnosti do místnosti, přenášením staršího syna, krčením se v jeho postýlce, jednou se mi dokonce povedlo usnout s mladším při kojení v kuchyni. I když je kolébka na kolečkách, stejně mi chyběla flexibilita, abych se mohla přemisťovat podle aktuálních potřeb. A pak mě napadla spásná věc: Nemusím přemisťovat kolébku, stačí přemisťovat druhé dítě! Jenže jak, když musí mít ten monitor dechu, že jo? (Prostě musí. Na tom trvám). Vzpomněla jsem si, že existuje nějaký ten monitor dechu za plenku, Respisense ditto, který teď mají mimochodem na Feedo ještě pořád v akci, a tak jsem ho objednala. Našla jsem ještě jeden od jiného výrobce – Snuza, ale recenze na něj nebyly dobré, a tak jsem vybrala Respisense.

Používáme ho týden a zatím můžu říct, že: Je na něm hodně světýlek. Modré, které bliká, když není dobře upevněn. Zelené, které bliká, když dítě spí, a oranžové, které bliká, když je dítě vzhůru. Možná je to tedy naopak, ale popravdě je mi celkem jedno, jaké světýlko bliká – hlavně když bliká. Syn spí v zavinovačce, takže přes ni ty barvy stejně nevidím. A kdybych chtěla mít přehled, jestli je vzhůru, nebo spinká, tak se prostě kouknu, žejo. Kdyby se monitoru náhodou zdálo, že kojenec nedýchá, zkusí ho nejdřív „nastartovat“ jemnou vibrací na bříško, a až potom spustí alarm. Ten jsme zatím neměli ani jeden – i když ve zkušenostech ostatních uživatelů se objevuje, že když je dítě pohyblivější a monitor se uvolní, falešný poplach se občas ozve.

Výhoda tohoto typu monitoru je v tom, že je malý, takže praktičtější na cesty, a hlavně se dá používat i při společném spaní v posteli – reaguje totiž opravdu jen na pohyb bříška a ne například na pohyb matrace způsobený vedle se převalující matkou či tancujícím králíkem. Můžu tak mít prcka pořád u sebe, i kdybych spala třeba na záchodě. Ukazuje se to jako docela příjemná věc, protože mladší syn sice usíná bez problémů, ale v mojí náruči usne zaručeně a spokojeně, i když ho zrovna bolí bříško. Což se hlavně k ránu děje docela často. Teď už jen vymyslet, jak to udělat, abych ho ve spánku zase nevzala pravým hákem přímo do hlavy…

Ještě jedna věc: Pokud taky hledáte hlavně kontakt, praktičnost a chcete s dětmi spát společně (nebo nechcete, ale musíte, abyste spali aspoň trochu), doporučuji nastudovat tahle pravidla. Jsou sice logická, ale víte jak: Vždycky se najde člověk, který dá kočku sušit do mikrovlnky.

Jestli jste dočetli až sem, a pořád máte pocit, že víte, jaké spaní je to jediné správné, mám pro vás jasný vzkaz: Máte málo dětí!