Je toho moc. Čas je sice relativní, ale mně se ještě pořád nepodařilo natáhnout ho tak, aby se podobal líně tekoucímu sirupu spíš než rychlovlaku. A tak jsem se o tom, co stíhám (toho je míň) a co nestíhám (toho je víc) rozhodla aspoň napsat článek.

Co bych chtěla…

  1. Napsat článek

A ne jeden! Od Vánoc si syslím recenze na produkty Crayola od Albi. Na nosící kabát Angel Wings, který je tak naprosto eňoňůno, že jsem Ježíška přemluvila, aby mi ho dal už v listopadu. Každý den se mi stane něco tak absurdního, že kdybych mohla blogovat telepaticky, nestíháte číst. Ale já nestíhám psát! Mimo jiné proto, že začátek roku jsme zase strávili v nemocnici s nejmladším. Masivní oboustranný zánět středouší. Pěkně na Nový rok – jak se u nás sluší a patří. Pak nějaká ta laryngitida u staršího, pak zase zuby u mladšího, člověk už si zvykne být neustále v pozoru. A pak slyší z chůvičky zaštěkání a už letí s Rectodeltem v ruce, jak s křížem na upíry. Těsně předtím, než otevřu dveře do ložnice a v panice vzbudím spokojeně spící děti, si naštěstí uvědomím, že to už by musela být pořádná laryngitida, aby to dítě i vrčelo… a tak jen potichu vezmu za kliku, škvírou vyndám psa a řeknu mu káravě: „Fidorko!“

  1. Napsat knížku

Píšu ji už přes rok. Tempem jednu normostranu za měsíc. Není to mnoho, přátelé, není. Ale je to priorita! Zrychluju. I když pomaličku. A bude to velký. A já budu slavná. Když Malá máma, tak já taky! Můžete zatím hádat, kdo je vypravěč. Ať se těšíte (aspoň trochu), tady máte ochutnávku (zatím v podstatě polovinu knihy):

Jak víme, pláč není nutně jen projevem smutku. Brečet můžete smíchy, vzteky, anebo jako maminka, prostě proto. Budu-li počítat s tím, že během jednoho pláče žena vyloučí přibližně čtyři hektolitry slané vody, už za měsíc je jasné, že na Vánoce nebude sněžit. Moje maminka těch měsíců probrečela devět. Její emoce připomínaly horskou dráhu, její žaludek se dočasně přestěhoval právě na tyto emoce, a horskou dráhu nesnášel nejlépe. Chci tím říct, že plakala, vztekala se, zvracela a v mezičase chodila čůrat.

Idol, založením flegmatik, tedy brečet nemohl, i kdyby chtěl. Leda že by ronil perly, což ještě neumí. Na pravidelné těhotenské poradně využil situace, kdy se maminka již pošesté vzdálila na čůrání, a zeptal se pana doktora, zda je to jako normální. To, co má doma. “Pane doktore, tohle přece… to mi neřekli,” tvářil se zoufale. “To už takhle bude pořád?”

Gynekolog, což je muž s diplomem, tedy muž vážený, se chápavě usmál, naklonil se k mému vyvolenému tak blízko, až to skoro nebylo příjemné, pohladil ho po koleni a zašeptal: “Nejste v tom sám. Já mám doma hysterickou matku.”

To znamenalo dvě zásadní věci. Zaprvé, ženy jsou takové a jiné už nebudou. A zadruhé, maminčin gynekolog je homosexuál.

  1. Koupit dárek k narozeninám pro manžela

Dneska jsem poslala staršího s babičkou, aby něco koupil tatínkovi. Že tatínek slaví. Koupil si velkou plastovou pistoli. Dobrák, esence nesobeckosti, zkrátka celá maminka.

  1. Spát

Aspoň chvilku…

Co jsem stihla

  1. Přihlásit staršího syna do státní školky

Už čtrnáct dní tam chodí každé dopoledne. Já ta dopoledne trávím buď tak, že se mi po něm stýská, nebo uspávám mladšího, pak se snažím usnout, mezi tím se mladší zase vzbudí, já po něm zametu drobky (trousí je všude a furt) a jdeme vyzvednout bráchu. Obědy mladšího jsem pojala jako BLW, protože na to, abych ho ještě krmila lžičkou, už nějak prostě nemám. Takže zatímco on jí rukama a háže květák po stěně, já většinou převlékám povlečení, které předtím někdo počůral, poblinkal nebo opatlal čokoládou. Tip pro výlety: V restauraci nepotřebujete bryndák. Stačí igelitka.

 

No dobře. Za tu čokoládu můžu já. Žeru jí v noci na kila.

Občas taky vlastně stihnu umýt celý záchod Savem. To proto, že když po obědě dorazí starší a z toalety na mě zahuláká „jé, hehe, já jsem se netrefil“, mám lepší pocit, že ten strop a stěny byly hygienické celých dvacet minut. A to je dost.

  1. Malovat s Kubíkem

Pojďme si říct, že mám nárok na ospalost. Tím by se také vysvětlovalo, že jsem si až do poslední chvíle myslela, že jdeme na charitativní akci, kde se bude malovat s tím blogerským dítětem, Kubíkem, jehož maminka píše Svět podle Kuby (a on ten svět žije, a ještě při tom pomáhá další dětem). Ve tři ráno v noci před akcí mi došlo, že asi vlastně ne.

No jasně. Byla to akce té značky Kubík. Tak ale neva, že jo. Bylo to v Kavárně Maluj, já jsem si tam namalovala hrneček se znakem Supermana…teda Supermatky… a viděla jsem Malou mámu. A taky teda méďu Kubíka. Navíc z toho pro vás kouká další soutěž… těšte se 😉 Hned až dopijeme všechna ta pitíčka a spořádáme všechny ovocné cucíky, budeme soutěžit. Jo a staršímu tam namalovali na obličej tygra!

  1. Volit

I když za mě teda odvolil spíš syn. Řekla bych s až živočišným nadšením a tygří silou, která se projevila tím, že shodil paraván.

  1. Přežít únikovku pro děti

Málem jsem se u toho zabili s manželem a rozvedli se s dětma. Ale dobrý to bylo. A manžel neumí skládat puzzle. Já jo!

  1. Upéct dort k narozeninám pro manžela

Jaká je věková hranice, kdy už to přestává být vtipný? Mám ještě čas, nebo už blbý? Ale tak jíst se to dalo… A jestli muž blinkal, tak v tichosti a tajně v práci, abych se neurazila. Má totiž charakter.