Na Vánoce a narozeniny se dostáváme do zvláštní situace. Jako malá jsem byla zvyklá dostávat hodně menších dárků a jeden hlavní. Manžel byl zase zvyklý na jeden až dva dárky, můj tatínek dárky neřeší snad vůbec. Každý to má jinak. A náš syn (mluvím o tom starším, kterého se to aktuálně týká), žije v době, kdy může mít dárků mraky. A taky je má. Ale co s tím?

Mám totiž (myslím, že oprávněný) strach z přehlcení. Miluju krevety, ale díky jejich ceně je mám párkrát za rok, a to ještě musím být zrovna těhotná nebo nemocná, jinak si připadám jako zhýralec a rozmělňovač rodinného jmění. Kdybych měla možnost jíst krevety každý den, asi by mi po čase přestaly chutnat. Stejně, jako se mi to v dětství stalo s kuřetem a rýží. Tak moc jsem to milovala, tak moc mi to pořád všichni servírovali, až to teď v dospělosti nemůžu ani cítit.

Zkrátka a jednoduše: Čeho máme moc, toho si, myslím, nevážíme. A v případě hraček si s tím pak ani nechceme hrát a chybí nám určitá vazba. Ty hračky prostě nemáme tak „rádi“, jako bychom je měli, kdybychom měli jen jednu hadrovou panu a dřevěného koně.

Odmala se proto snažíme hračky neomezovat v množství, ale střídat je. Čas od času něco schováme a něco jiného zase vyndáme. Syn má pokaždé radost, protože hračka je pro něj „nová“, a zároveň si může užívat různorodost. Musím říct, že mě příjemně těší, že ani přes celkový velký objem hraček nenastala situace, kdy by syn ani nevěděl, že něco má. Pamatuje si naprosto jasně každou jedinou drobnost, i když už ji neměl v ruce dva měsíce. Poznala jsem to ve chvíli, kdy jsem vyhodila rozbitý plastový bubínek za třicet korun, syn se na něj za 14 dní zeptal a nedokázal pochopit, jak jsem se ho mohla zbavit bez jeho vědomí. Tehdy mu bylo dva a půl. Takže ne, není pravda, že „on ani neví, co má.“ A od té doby se ho na všechno, co chci vyhodit, nebo někomu věnovat, samozřejmě ptám.

Protože kapacita našeho pronajatého panelákového bytu je omezená, rozhodli jsme se s manželem, že za každou novou hračku (alespoň přibližně) by měla jít jedna „stará“ pryč – ke kamarádům, k cizím dětem, a v nouzi nejvyšší, když je už fakt rozbitá a nespravitelná, na smetiště. Kterou hračku vypustíme z fondu by si, ale měl rozhodnout syn sám. Předpokládám, že pak ani nebude tolik vyžadovat blbiny na jedno použití za padesát korun, když bude vědět, že se kvůli nim bude muset něčeho jiného vzdát.

Co ale dělat v případě narozeninové oslavy, kdy dítě těch dárků dostane s mírnou nadsázkou milion? Vyřešili jsme to tak, že jsme ho pár dárků nechali rozbalit, a ty ostatní pak dávkovali postupně v dalších dnech. Aspoň má narozeniny delší dobu 🙂 A doufám, že hosté na jeho oslavě pro to mají pochopení a nezlobí se, že se jim za jejich dary nedostalo okamžitých ovací a díků. Stejně tak, jako dávkujeme dárky synovi, bych v následujících dnech ráda dávkovala recenze na ně pro vás. Můžete se těšit na:

Emušáky – konkrétně sadu Ferda a jeho mouchy. To je něco, o čem syn dřív neměl ani ponětí, že existuje, zato jsem po tom hrozně toužila já – emocemi posedlá maminka 🙂

_DSC0038

Bagr…teda traktor… teda… nooo, takový velký auto Bruder. Syn ho nutně potřeboval už půl roku, tak ho má. A já doteď nevím, co to vlastně je. Ale dopředu prozradím, že mě baví si s ním hrát. Chachá!

IMG_4789 IMG_4782

Vzdělávací hry z edice Kvido od Albi – Albi je, jak už jste si možná všimli, můj zaměstnavatel. Když jsem ještě neměla děti, vytvářela jsem tam takové ty hrnky a propisky a podložky s dinosaury, které někomu koupíte jako dárek, když nevíte, jaký mu dát dárek. A protože Albi mám ráda, mají i oni rádi mě a dali nám toho na testování hóódně moc. Juch!

_DSC0054 _DSC0049 _DSC0046