Stejně jako většina veselých kop, i já jsem ten klaun, co si na veřejnosti dělá srandičky a doma skučí do polštáře. Děti všechno tohle násobí. Mnohem víc žertuju, abych zamaskovala, že taky mnohem častěji vystupuju z tramvaje a brečím ve křoví. Staršímu synovi byly v pátek tři roky. Myslím, že si to zaslouží nějaký komentář.

Trpím úzkostmi. Je to daň době za to, co všechno můžeme. Protože kdo MŮŽE, ten má taky velkou práci, aby si uvědomil, že ne všechno MUSÍ. Přibližně po pětadvacátém roce se mi úzkosti zformovaly do občasných epizod panické ataky. Pak jsem pochopila, že asi zrovna neumírám na rakovinu prostaty, jenom si moje hlava říká o klid a zvolnění. Naučila jsem se sama se sebou pracovat. A pak jsem si pořídila syna. S ním jsem si uvědomila, že formulka „když se teď tady v tý tramvaji udusím tím zrnkem kukuřice, bude mi to jedno, takže se nemusím bát,“ už vlastně nemůže fungovat. Protože kdo má děti, ten tu pro ně musí být, i kdyby byl dinosaurus a ten asteroid spadl zrovna na něj. Prostě to nějak musí udělat. Musí. Už nešlo jen o mě. Vnímala jsem to (a vnímám) jako obrovskou zodpovědnost a tíhu. A úzkosti mi to dávají sežrat.

Navíc všichni vědí, že děti jsou ideálním cílem pro šelmy. Jsou malé, nepozorné a zvědavé. Ano, snažím se říct, že kromě toho, že jsem se znovu začala bát sama o sebe, začala jsem se ještě navíc bát i o syna. Pekelně.

Těch strachů bylo v jednu dobu tak moc, že se mi opět vrátila panická ataka a já se musela naučit nový způsob, jak jí předcházet, případně zvládat. No, ještě se mi to úplně nepovedlo. Ve světle zmíněného ale bude asi dávat větší smysl, co napíšu dál.

„Víš, proč jsem dělala tak velkou oslavu, Jitko?“ zeptala jsem se tety, která nad mojí megalomanií trochu kroutila hlavou. „Protože jsem ráda, že se těch třetích narozenin vůbec dožil!“

„Jsi divná.“ Řekla teta.

Sama vnímám, jak šáhlé to je. Ale tenhle blog je přesně takový, protože je o mně. Úzkosti jsou můj problém, a vím, že je má hodně lidí, na kterých byste navenek nic nepoznali. Jen já je dávám do slov. Mám před sebou dlouhou cestu, abych srovnala svojí duši do kolejí harmonie a pochopení světového řádu, ale už teď můžu říct, že tři roky školy s tím nejlepším učitelem jsem zvládla.

Když jsem byla těhotná, přála jsem si, aby se mi narodil malej parťák. Představovala jsem si veselé, spavé dítě, které bude vypadat jako manžel a povahu bude mít po mně. Přesně to se taky narodilo. A ukázalo se, že chtít vyjít s někým, kdo je úplně stejný, jako já, není dobrý nápad. Ty erupce vzájemné, s prominutím, nasranosti, které nás už od jeho miminovského věku provázejí, jsou těžko zaznamenatelné, nesmírně vtipné pro manžela a o něco méně vtipné pro sousedy.

Je citlivý, impulzivní, cholerický, společenský, upovídaný, veselý, strašně legrační, krásný. Šikovný, chytrý, zvědavý, zrychlený, popleta, empatický, škodolibý, milující, soucitný, laskavý, soutěživý. Je náš. Jsem na něj pyšná. Vážně, jsem hrozně hrdá máma. Jako každá máma.

Moje pocity se ale během těch tří let docela proměňovaly. Asi takhle:

První měsíc:  Jééé, ten je pěknej. A kam ho mám teď… aha, takže si ho teď už musím nechat, jo.

Tři měsíce: Ne, nedá se říct, že by to bylo plačtivé dítě. Je to dítě s názorem. Má ho úplně na všechno. Ale nejvíc asi na politiku. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč pořád tak ječí.

Půl roku: Už vím, proč pořád tak ječí. Chce se dostat ke králičí kleci. Sám. Ne, že by to něčemu pomohlo, že jsem to zjistila. Pořád ječí.

Tři čtvrtě roku: Dostal se ke králičí kleci. Pět minut neječel.

Tři čtvrtě roku a pět minut: Už zase ječí.

Rok: Chodí okolo králičí klece a ječí, protože chce do ní. Ještě chvíli a vážně Tě tam… „miláčku, to musí být ale nepříjemné, chtít do té klece a nemít tu možnost, že ano?“

Rok a tři čtvrtě: Hele, začíná to být docela v pohodě. Už tolik neječí a je to s ním fajn. Otěhotním podruhé.

Dva roky: Aha, takže já jsem si dřív myslela, že ječel? V tom případě jsem si to období vzdoru zasloužila.

Dva a půl roku: WTF. WTF!!!! Rodím druhé dítě.

Tři roky: Nebudete mi to věřit, ale ono to přešlo. Už neječí. Je z něj můj malej parťák. Na všem se domluvíme, hádáme se jen občas a chápeme se. Já díky němu začínám chápat i sama sebe. Není lepšího zrcadla…

Tak děkuju, kocoure. Vždycky tu budu pro Tebe. A miluju Tě. Máma.