Zní to strašně samozřejmě, a přitom to pořádně neumím. Aspoň se o to tedy poslední dobou snažím. Žít tady a teď. Cítit vítr ve vlasech (po porodu vypadaly), slunce na tváři (východ slunce zas tolik nehřeje), vnímat intenzivní bolest lega zapíchnutého do chodidla (dělám, že se to nestalo a chytám horký čaj letící nad synem). Uvolnit napětí z toho, co přijde a z toho, co bylo. Prostě jen být. Zkuste to taky, trénink dělá mistra! (Mickeyho klubík. Kouzelná myška věc. Co jsem to chtěla napsat dál? Nestrkej si ten igeliťák do nosu!) Jak vidíte, jde to vlastně samo.

Podněty. Všude.

Zvládáme toho hodně, ale valí se toho na nás ještě víc. Jako správné mámy jsme připraveny kdykoliv vyskočit a použít svých osm rukou, abychom zachránily dítě před anakondou, svět před asteroidem a vypily si u toho studenou kávu, zatímco mícháme polévku a přebalujeme psa. To ale vyžaduje, aby byla hlava pořád zapnutá a roztříštěná na deseti místech zároveň (v jednom okamžiku), což nám příliš nesvědčí.

Za den vstřebáme tolik podnětů, že by to položilo vola. Jsme zvyklé dávat pozor na všechno, asi jako letečtí dispečeři, protože to nám a naší rodině, případně i rodině sousedů, zajišťuje přežití. Pokud se do toho ještě navíc pokoušíme psát příspěvky na blog nebo odpovídat na maily, na tik v oku, neustálou „záhadnou úzkost“ a nervové zhroucení máme spolehlivě zaděláno.

Napadalo mě už delší dobu, že mi život hrozně rychle utíká mezi prsty. Když si člověk uvědomí, jak rychle jeho dítě roste, vidí to v plné parádě. V bodě, ve kterém právě jsem, totiž nejsem. Buď mě zrovna mrzí něco, co se stalo, nebo se bojím toho, co se má stát. Což je samozřejmě nesmyslné, protože to, co se stalo, už nezměním, a co se má stát, to se stát vlastně vůbec nemusí. Nebo taky může. Ale mě to nemusí trápit, protože se to přeci neděje TEĎ. Neustálá nervozita z toho všeho plynoucí a neschopnost se zastavit taky není žádný med. Takže se nějak hůř žije… sladce.

Čistá hlava, čistý stůl

To druhé je neproveditelné, to samozřejmě vím. Čistý stůl v domácnosti s dětmi má podle mě jen ten, kdo nemá žádný stůl, nebo žádné děti. Ale o tu hlavu není od věci se pokusit. Šla jsem na to celoživotně docela blbě, třeba tak, že jsem se snažila zklidnit dech, pět minut jsem zírala na flek na zdi a doufala, že přijde osvícení… jenže ne. Takhle se to prý nedělá.

A jak tedy?

Lepší, než dech měnit a usměrňovat, je prostě ho sledovat. Technik je samozřejmě mnohem víc, ale tahle mně osobně přijde jako dobrý základ a startovní bod. Když jsem nervózní, když mám pocit, že mi exploduje hlava anebo se něčeho polekám, zastavím se a pozoruji svůj dech. Popisuji si ho, jako by se mě netýkal, a najednou jsem klidnější, protože situaci vnímám z nadhledu. Funguje to i ve chvíli, kdy se mi zdá, že všechno to podzimní listí okolo je hrozně krásné, ale já jsem vlastně někde jinde, takže i když se na něj dívám, nedokážu si to užít. A takhle jednoduché to je. Pro začátek. Jen stačí si na to občas vzpomenout a trénovat, protože jak už jsem napsala výše, trénink dělá mistra!

Nebudu dělat ramena, že jsem na tohle přišla sama. Nepřišla. Když se ale od Albatrosu nabízely knížky k recenzi, hrozně mě zaujala ta s názvem „Klidně a pozorně jako žabka“. Je o technice „mindfulness“ pro děti a slibovala vyřešit obvyklou trampotu, kdy se nám na dětech nedaří najít tlačítko „STOP“, maximálně tak „PŘIDEJ“.

Knížka samotná a cvičení v ní popsaná jsou sice až pro děti od pěti let, takže pro našeho dvouleťáka ještě pořád ne moc použitelná. Ale je pravda, že takhle malé děti jsou klidnější, když mají klidnější mámu. Takže pomohla nepřímo – tím, že pomohla mně. Na přiloženém CD jsme si navíc se synem báječně propracovali naši oblíbenou hru „Polož to, nebo Tě přetrhnu jak hada, nepoložíš, aha, dobře, mně už je to jedno, tak to třeba sněz.“

Pokud máte pocit, že by vám knížka mohla zásadně vylepšit každodenní prožívání a vaše dítě by se mohlo naučit být trochu pozornější a tím pádem klidnější, napište mi do komentářů na Facebooku (pod příspěvek, kde sdílím tento článek), co vás spolehlivě donutí se přes den občas zamyslet a zastavit. Já pak náhodně píchnu prstem a jedné (nebo jednomu) z vás pošlu tu knížku, kterou jsem dostala k recenzi. Takže sice nebudete mít voňavou a novou, ale to CDčko k tomu bude. Nepoškrábali jsme ho zas tak moc! Soutěžit můžete do 6. 11. 2016 včetně, výherce vyberu následující  pondělí. Držím palce.