Podzim je zvláštně kouzelná doba. Vždycky na podzim toužím mít rodinný domek, ve kterém bude hořet oheň v krbu, z čaje bude stoupat horká pára, já budu zachumlaná v dece a budu si číst knihu. Místo toho lítám ve fujavici po poli a pouštím draka. Na obrázcích Josefa Lady to totiž vypadá hezky. A já si navíc porodila syna. Dvakrát.

Ono to hezké je, i v dnešní době – dokud nedostanete zánět dutin, nepřijdete o hlas, nebo vám ten drak neuletí. Případně všechno naráz. Pojďme si popravdě říct, jak to bylo u nás. Tam, kde je někdo logopedicky nedostatečnej a má potíže vyslovit R, ale dává to smysl – tam mluví starší. Pokud je tam jenom divoká směs písmen imitující lidskou nebo zvířecí řeč (to nikdo neví), mluví mladší. Věty, ze kterých čiší láska nebo rezignace, ty jsou moje.

Fáze rozhodnutí a souhlasu

„Půjdeme pouštět draka,“ děti.
„Néé, já nechci pouštět dlaka!“
„Kušuj. Bude se Ti to líbit a budeš šťastnej.“

Fáze stěhování národů

„Hele, mami, támhle ten tatínek pouští dlaka.“
„Vidím. Tak šup do auta.“
„Já chci taky pouštět dlaka!“
„No vždyť. Tak zalez do auta.“
„Ale já chci pouštět dlaka s tatínkem!“

Fáze „už jsme tam“

„A kde ho budeme pouštět, mami?“
„Tady. Na poli.“
„Néééé, tam pojede tlaktol! Já nechci pouštět dlaka!“
„Tady žádnej traktor neni, vždyť je tu vidět dva kilometry dokola.“
„Matýsku, umžeme! Zajede nás tlaktol!“ „Huíííbééé.“

Fáze montáže

 „Jak se to tam jenom… hele, nevíš, kam se ten provázek dává?“
„Tady, mami.“
„Jo aha, no vidíš.“
„Mami?“
„Ano?“
„Já chci pouštět dlaka s tatínkem!“

Fáze vzletu

„Letí, koukej, juchů! Podívej, jak je vysoko, broučku!“
„Nééééééé!“
„Co je zase?“
„On nám uletí, mami!“
„Ale neuletí, copak jsem ňákej amatér?“
„Nejsi amatél. Ale nemáš bimbase!“

Uletěl

„Mám Tě ráda, synu. Ale bimbase si kvůli tomu narůst nenechám.“

Chytila jsem ho

„Hlídej Matýska!“ (hromový hlas vládce bouří)

Starší chytne mladšího pod krkem a pln adrenalinu čeká, zda se konečně prokáže, že jeho matka je supermatka.
Poháněná větrem letím jako o závod a řítím se za drakem, který míří směrem k lesu.
Kovový naviják přitom rozorává pole a vraždí krtky.
Vítr je asi rychlý, protože drakovi nestačím, ale nakonec nějakým zázrakem šlápnu na naviják a…

Uletěl

… plesknu s sebou o krtčinec.

„Tááááátooooo, kde jsi?!“ (voláme já i syn)

Fáze odhodlání

 „Takhle ne. Já se nevzdám!“ (již méně hromový hlas nejistého vládce bouří)

Hudba z hollywoodského filmu plná naděje, neslíbatelné rtěnky a železných svalů.

Fáze zkráceně popsaná, aby to nebylo moc dlouhé

Vjeli jsme autem tam, kam smí jenom lesníci. Viděla to paní s pudlem, které jsem měla potřebu vše vysvětlit a omluvit se. Paní byla podobně milá jako účes jejího pudla, takže vůbec. Řekla mi, že na mě zavolá policii, a já jí řekla, že super, že mi aspoň strážci vesmíru sundají toho draka. Ten se mezitím zasekl o kilometr dál ve větvích a z výšky padesáti metrů se smál. Jen já a drak víme, že se nesmál nám, ale účesu toho pudla.

Než se mi podařilo zaostřit na provázek a zjistit, kde je naviják, uběhlo patnáct minut. Během této doby děti čekaly v autě, mladší spokojeně chroupal keksy a starší asi prodělal šestnáct nervových zhroucení (protože mlčel, ani nedutal).

Okolo jedou cyklisti

Hle! Poslední lidé, kteří tu projedou před vichřicí. Vítr nebezpečně nabírá na obrátkách, můj osmý pokus vyšplhat na strom skončil fiaskem. Je čas říct si o pomoc někomu, kdo má bimbase. I když, jsou to cyklisti, že jo…

Cyklisti mají svaly, já mám čáry

„Já vám nechci radit. Ale já kdybych byla takový silný muž, jako vy, pánové, tak bych vyšplhala tady na tu větev, po tý bych přeručkovala, až by se ta větev ohnula, a kolega by ten naviják pohodlně sundal. To bych přesně udělala, kdybych měla svaly a chuť spáchat sebevraždu.“

V této chvíli jsou děti zavřené v autě už půl hodiny. Keksy pomalu docházejí a starší má okousané všechny nehty, což je super – on stříhání nemá rád.

Máme naviják!

A drak?

Uletěl.

Na tomto místě bych konečně mohla přiznat, že o draka mi stejně nešlo. Ale ten kovový naviják, to by mohl být fakt průšvih. Nechtěla bych mít na svědomí škody, který by napáchal. Takže spokojeně kráčím k autu a tam…

„Mami?“
„No, broučku, on se ten drak utrhnul.“
„Nééé! Jááááá hoooooo chcííííííí!“

Dramatická pauza

Během ní přemýšlím, zda jsem dost silná, abych čtyřletému synovi nelhala a vydržela jeho srdceryvný pláč. Copak jsem nějakej srab? Ano. Jsem. Začínám fabulovat.

„Miláčku, ale to je dobře, že jsme ho pustili. On letěl za maminkou!“
„Ploč? Bééé.“
„Byl ještě dračí miminko a stejskalo se mu.“
„Jak to víš? Bééé.“
„Řekl to tomu pánovi cyklistovi.“
„Dlaci nemluvěj! Bééé.“
„Ale mluvěj. Dračí řečí. A tý rozumí jen pár lidí na světě, a zrovna ten pan cyklista to uměl.“
„Byl moc vysoko! Neslyšel by ho! Bééé.“
„To máš pravdu. Ale ten drak mu to vyťukal do provázku morseovkou!“
„Kde bydlí dlakova maminka? Bééé.“
„V Dračíně, broučku.“
„Kde to je? Bééé.“
„Někde tam,“ mávnu rukou neurčitě.
„Kde pšesně? Bééé.“
„Uf… no… směrem na Mladou Boleslav, myslím.“
„A jakto, že ten dlak byl v obchodě, když byl ještě miminko? Bééé.“
„No, on se ztratil.“
„Jakto? Bééé.“
„Nedržel se maminky za ruku, když byli v obchoďáku, a už to bylo!“
„Béééééééééééééé!“
„No ale neboj – teď už je určitě u maminky a píše nám e-mail, že v pořádku dorazil. A až vyroste, tak se k Tobě vrátí. Hele, pomohla by Ti čokoládka, abys nebyl tak smutnej?“
„Jo. Bééé.“

Čokoládová pauza, a pak…

„Mami?“
„Ano?“
„Kde je ta dluhá čokoládka?“
„Tu jsem dala Matýskovi.“
„BÉÉÉ! Chtěl jsem jí schovat dláčkovi, až se k nám vlátí!“

Za všechno může babička

„Toho dlaka mi dala babička. Bééé.“
„Jo. A?“
„Babička koupila špatnýho dláčka. Babička neměla kupovat dláčka, když byl ještě miminko!“

Uběhlo pár dní. Dráček dospěl, čímž se úplně přebarvil, dokonce se i trochu zmenšil, ale zase se šťastně vrátil k nám. Syn s ním spí v posteli a dojatě se s ním mazlí. Babička si napravila karmu a stálo ji to jen pár stovek za dalšího draka.

A víte co? Klidně mému dítěti prozraďte, že Ježíšek neexistuje. Ale aspoň do osmnácti mu nikdo nesmí říct, že draci nemluvěj a nerostou! A že tátovi by ten drak neuletěl…