Inteligent zvládá chaos, pořádek je pro blbce. Je fajn se tím řídit, asi tak do chvíle, než zjistíte, že ten chaos nezvládáte. Mně se to v menších či větších obměnách vyplácí. Ale výjimky se najdou. Jako třeba ta se školkovým výletem mého syna.

„Hele, budeš potřebovat ve čtvrtek auto?“ Zjišťoval už čtrnáct dní předem manžel. „Že bych ho dovezl do servisu,“ vysvětloval.

„To určitě ne, na čtvrtek nemáme žádný plány. Půjdeme jen na hřiště,“ odpověděla jsem. Ptal se mě pak ještě pětkrát na to samé (pro jistotu, protože mě zná), pětkrát jsem mu úplně stejně odpověděla. Proč se mě pořád tak blbě ptá, žejo. Si myslí, že jsem nějakej zmatkář, nebo co? Hrozný, tohle.

Takže ve čtvrtek ráno jsme si dali pusu, manžel si vzal klíčky od auta a odjel. Ach ouvej.

Během mého pobytu na toaletě se starší rozhodl, že on a jeho bezbranný a dobrotivý bratr budou Transformeři. I učinil k tomu potřebné kroky a počmáral sebe i batole všude, kam dosáhl.

Mně jeho kreativní výbuchy vlastně celkem nevadí, pokud pak nejdeme spolu mezi lidi. Ten den to bylo cajk, i když se jednalo o lihovku, protože s mladším přece budu doma a starší půjde jen do školky, kde jsou na mnohé zvyklí. Hmm, počkej, tady máš oblečení – už je to trochu špinavý ze včera, ale Ty se ve školce zase něčím umažeš a pak půjdeme na to hřiště, tak je to fuk. Utřela jsem podlahu, která také byla Transformer, a šla jsem obléct sebe. Hele, když si vezmu dlouhou sukni, tak si ani nemusím brát kalhotky, ne? Stejně půjdu jenom do školky a za pět minut jsem zpátky. Mladšího dám do nosítka, tak že bych si nebrala ani podprsenku? To pod tím nosítkem nebude vidět… Tak jdeme, kluci, ať nám nezavřou!

A jejda. Zase mají zamčenou branku. To už bylo včera taky.

Tyjo, ale proč se tam ani nesvítí?

Počkej, dobrý, otevřu tady tu hlavní bránu, jo, už jsme tam, naťukám kód, necucej bratrovi koleno, A DOPRDELE.

Oči se mi zastaví na vzkazu na vchodových dveřích: „Odjezd na výlet do Dinoparku v 8:30. Prosíme o včasný příchod.“ V tom šoku to přectu nahlas.

„Jééé, maminko, Dinopark, dneska pojedeme se školkou na výlet do Dinoparku!“ Syn se rozzáří stejně jako čas na displeji telefonu, který hystericky vytahuju z kabelky. Je 8:52.

„Šimonku… my jsme to nestihli. Já jsem na to zapomněla.“ Mám knedlík v krku a chce se mi strašně úplně nehrdinsky brečet.

To, co se ale objeví v obličeji syna, to je ještě mnohem horší. Je mi jasný, že jeho dětství právě skončilo, zestárl o dvacet let a přestal věřit na Ježíška. I na Transformery.

Když jen tiše řekne „maminko, já chtěl na výlet… maminko, mně je to líto,“ a ukápne mu slzička, přičemž on většinou (když vlastně o nic nejde) řve jako pavián, uvědomím si, že tohle bych si nikdy neodpustila. Vytáčím číslo na ředitelku. Tak jasně, už jsou na dálnici. Kňučím ředitelce do sluchátka, jak jsem hrozná matka a jak je mi to líto. „Já vím, to chápu. A zrovna Šimonek, viďte, jak se tam těšil…“ Někteří lidi prostě umí povzbudit.

„Víte co?“ Zašeptám. „My se tam prostě dostaneme!“

„No…a nechcete jít radši třeba do zoo?“ Ptá se ještě ředitelka konejšivě. Ano, jistě. Půjdeme do zoo. Ale v Plzni! Zahulákal magor ve mně a bylo rozhodnuto.

Pro podobné situace (do kterých se pravděpodobně většina normálních lidí vůbec nikdy nedostane) jsem tedy sestavila stručný seznam, jak postupovat, v bodech:

  1. Zavolejte mamince synova kamaráda ze školky, protože doufáte, že nejste jediní, kdo ten papír neviděl. Jste jediní. Ale ona zase jednou zmeškala vlak na Slovensko, takže… no nic.
  2. Vymyslete, od koho si můžete půjčit auto.
  3. Na nic nepřijdete, protože nikdo nemá v autě, kterým zrovna někam nejede, dvě dětské autosedačky.
  4. Uvědomte si, že na to, abyste jeli do Plzně taxíkem, nemáte.
  5. Zalitujte, že ten člověk, co dělá necudnosti v knize 50 odstínů hnědi, nebo jak se to jmenuje, se do Vás ještě nezamiloval a nemůže vás tam dopravit vrtulníkem.
  6. Hmm, počkat, a vážně nemám nějakýho ctitele s letadlem?
  7. Už ne.
  8. Hned až se vrátíme, musím si učesat vlasy a zařídit, aby se do mě platonicky zamiloval nějakej pracháč.
  9. Dobře. Je to šílený, ale pojedeme autobusem.
  10. A hele, za 48 minut nám to jede ze Zličína. Takže máme pět minut na to, abychom se doma sbalili, a to jsme tam ještě ani nedošli.
  11. „Mami, já chci Míšu,“ řekne syn.
  12. „Teď neni čas na nanuka. Chceš stihnout Dinopark? Tak dělej!“ Zavrčte, vlítněte do bytu a vezměte jen to nejnutnější: 3x pití, 2x plenku pro mladšího, zavařovačku pro staršího (cesta do Plzně bude dlouhá), peníze…
  13. „Jááááá chcííííí Míííííšůůůůů, áááá….“
  14. …počkat…peníze…
  15. „Já chcííííííí Míšůůůůůů, já chtěl s dětma na výlet, ááááááá!“
  16. „Táto, haló, máš poradu, jo, honem, pošli mi nějaký peníze!“
  17. Je super mít s manželem stejnou banku. Když už nemáte jeden účet. A vy nemáte ani floka.
  18. „Hele, teď jsem dost nervní. Snažím se stihnout ten Tvůj vejlet. Takže toho laskavě nech a pomož mi! Spolupracuj a buď potichu, jo? Jsme v časový tísni!“
  19. Syn je fajn, pochopí to a přizpůsobí se.
  20. S miminem v nosítku naběhněte do tramvaje. Z mobilu kupte poslední dvě volná místa v autobuse do Plzně.
  21. Zkontrolujte jízdní řády. Z metra budete vystupovat v 9:57. Autobus odjíždí v 10:00. Dojít na stanoviště trvá čtyři minuty.
  22. Volejte na AMS bus. Tam vám řeknou, že dělají jenom rezervace.
  23. „Hele, prosimtě, miláčku, já se musim soustředit, myslíš, že bys mohl chvilku nepovídat?“
  24. „Stáááááála basa u primasa, táto, táto, v komoře je myš…“
  25. Snažte se dovolat provozovateli autobusu. Je to Student agency.
  26. Hele, už jsme u metra, musíme vystupovat!
  27. „Mamíííí, mamíííí, mamíííí…“
  28. „Vyčkejte na spojení. Mezitím vám budeme půl hodiny hrát hrozně otravnou melodii.“
  29. „Mamíííí, maminkoooo!“
  30. „Ježišmarjá, nevidíš, že telefonuju? Prosila jsem Tě, abys aspoň chvilku nepovídal, já se teď fakt musím soustředit!“
  31. „Mamííí, upadla Ti peněženka…“
  32. Hustý.
  33. Díky, bobe. Omlouvám se, beru zpátky. Ještě žes mi to řekl. UF. Zvedám peněženku ze země, na poslední chvilku vyskakujeme z tramvaje a běžíme na metro.
  34. „Šímo, díky za tu peněženku.“
  35. „Mami, už tam budeme?“
  36. „Ne. Ještě ne.“
  37. Ten autobus nakonec stihněte, protože máte víc štěstí než rozumu. Usaďte se, hoďte to na blog. A pak už to nechte, ať se to seběhne nějak takhle…
Musím říct, že se mi moc líbí, jak jsou lidi škodolibé potvory. Ne, fakt. Uklidňuje mě to, že nejsem sama, koho baví cizí vtipné neštěstí. Tolik lajků jsem u fotky už dlouho nenasbírala. Díky, holky a kluci, jsem ráda, že vám moje blbost udělala takovou radost!
Batole poprvé v autobuse. Batole chce spát. Batole je nervózní, když chce spát. Batole se rozhodlo, že spát nebude. Mám strach.
Ukazuje se, že strach je oprávněný.
Odpočítávám minuty do příjezdu, strašně se potím. A ne proto, že je vedro. Ještě deset minut vydrž neřvat… ještě deset minut…. dobře, tak jo, stejně už ty lidi asi nikdy neuvidíme. Tak řvi.

No, ale nakonec, jestli nemáte karmu úplně na prd, tam dorazíte. A budete šťastný. Já jsem teda trochu doufala, že mi zrovna ten den zavolají z časopisu Maminka, že mě zařadili do soutěže o maminku blogerku roku, což se nestalo, a kdyby se to stalo, asi bych byla ještě šťastnější, ale kafe a splněná mise taky dobrý! Předala jsem staršího učitelkám a šla o pár dinosaurů vedle.

Pak měl proběhnout přesun. Nicméně to nešlo, protože jedno dítě chybělo. To moje.

No ale pak se našlo. Uvízlo na prolejzačce a zamrzlo tam hrůzou. Normálka.

Zpátky už jsme naštěstí jeli spolu s ostatními dětmi a učitelkami školkovým autobusem. Jenom bych chtěla říct, že to byl autobus plnej dětí a NIKOMU z nich se z Plzně až do Prahy nechtělo čůrat. Mně jo. No ale měla jsem tu zavařovačku.

V Praze jsem byla označena za „matku roku“, takže už mě ani nemrzí, že nejsem v tý anketě. A když se muž ptal syna, jaký to bylo na vejletě, prohlásil ten skřítek rozhodně: „Docela doblý. Ale maminka tam neměla bejt. Já sem tam chtěl bejt sám.“

Takže tak.