V naší rodině jsme všichni veskrze praktičtí. Tak například syn, který chce Ruskopnout dveře, které jsem předním předtím zavřela, si na to vždy obuje botičky. Jednou si takhle totiž nakopnul Palecz. Proč je ten úvod takový divný? Protože jediný způsob, jak psát blog se dvěma dětmi, je využívat diktování hlasem a působit na ostatní jako mešuge. A jelikož jsem právě teď na Hostivařské přehradě, A představuju si, že je to moře, takže jsem v těžké pohodě, vůbec se mi to nechce opravovat.

Ještě k té praktičnosti. Většinou, když je vedro, zapomenu si k vodě postavu a plavky. Dnes je zima, a tak jsem si zapomněla pouze postavu. Jít se koupat, když je zima, dává smysl. Hlavně pokud jste asociál. Když je totiž zima, u vody skoro nikdo není. A tak ji máte celou pro sebe.

U Hostivařské přehrady je spousta atrakcí. Můžete si tady vyzkoušet i takový ten sport, jehož název trochu připomíná waterboarding. Ale mučení to prý není. Jsou to takové ty vodní lyže, akorát že na prkně. Někteří lidé to umí, a pak to vypadá moc hezky. My to neumíme. A proto jsme se rozhodli vyzkoušet pouze zorbing. I když ani ten neumíme. Podotkla bych že mám zlomený prst na noze, a nikdo mi to nevěří. Ale stejně jsem do té koule vlezla. Zorbing je výborný pro ty ženy, které se po porodu nemohou vejít do svého oblečení před porodem, ale cítí se skvěle. Když totiž do té koule vlezou a prvním mocným plácnutím svého zadku rozezvučí celou přehradu, načež jejich manžel praskne smíchy, budou se konečně cítit blbě, jak se na ženu po porodu sluší a patří. Následně jim v té kouli dojde vzduch, takže se celá zamlží, jim dojde kyslík, a budou prostě doufat, že 10 minut ve skutečnosti uběhne za 3 minuty. Instruktor mi řekl, že můžu udělat kotrmelec. Nevím, jak na to přišel, ale mroži kotrmelce dělat neumí.

Pokud do vedlejší koule zavřete i dítě, bude to ovšem stát za to. Dítě je zavřené v kouli na vodě, přitom je na provázku, takže nikam neuplave, může si kvílet a hrabat nožičkama, jak chce, ale na vás se nedostane. Až budeme mít konečně ten rodinný dům, rozhodně chci v obýváku vlastní přehradu.

Muž se synem pak vlezli do studené vody, dělali, že není studená, což jejich intimní partie okatě popíraly, náš prvorozený po osmi vteřinách prohlásil, že už umí plavat, a zahodil plovací kruh. S tím celkem souvisí následný děj, kdy syn v jednom okamžiku ve vodě stál, a v tom dalším jsem už jen koukala na jeho hlavu mizející v záplavě bublinek. Přiznávám, že jednu sekundu jsem si nechala na přemýšlení, co to asi dělá, druhou sekundu na úlek, třetí na vnitřní smích, a pak jsem ho vytáhla. „Neboj, mám Tě. Copak jsi to dělal, broučku? Ty ses chtěl potopit jako táta?“ ptala jsem se třesoucího uzlíčku, který ale neřval, jen statečně poulil oči a řvát chtěl. „Já neumím plavat!“ uzavřel celou aféru dotyčný, na vodu navždy zanevřel a odkráčel tam, kde mu sahala jen po kotníky.

„Hele, tady plave ňákej žaludek!“ zavolal na mě později.

„Jakej žaludek?!“ zhrozila jsem se a očekávala utopence v pokročilém stádiu rozkladu.

„No tadý, koukéj,“ děl syn a ukazoval mi malý žalud.

„Prosimtě, to není žaludek, to je malej žalud, jo? Žaludek je to, co máš v bříšku,“ poučila jsem ho zkušeně, abych ho za velmi krátkou chvíli poté požádala, aby se cákal jen na tom břížku.

„Na tvym bříšku?“ divil se.

„Ale prdlajs, na bříšku, na břížku! Jako malej břeh! To je přece jasný, ne!“ Myslím, že moje první kniha se bude jmenovat Matka: Demagogie na pět písmen.

Pak začalo být hezky, tak jsme šli pryč. Přesněji řečeno na oběd. Objednali jsme synovi jeho vlastní porci, protože na posledním výletě jsme na něj zapomněli a on se hrozně urazil. Když mu jídlo přinesli, řekl, že chce suchý chleba. Ne. Není rozmarný. Je znalý. Hospůdka Karolína má Šumavu přímo skvělou!

Po cestě zpátky jsem synovi zpívala, protože babička má pocit, že mu málo zpívám. Pojala jsem to nostalgicky, a tak jsem zvolila píseň, na které mě odchoval tatínek. Až se od babičky ve středu ozve „denně vožralej, denně vožralej, mám velikej pupek, smrdim, a jsem špinavej,“ doufám, že se mi zrovna vybije mobil.

Nevím proč, ale na konci každého víkendu mám pocit, že jsem uběhla maraton, a přitom to průměrně bývá jen dvanáct tisíc kroků do kopce. Možná proto, že na mrože je to fakt docela dost.