Dle informací dostupných na internetu se hnízdící instinkt vyskytuje u žen okolo pátého měsíce těhotenství. U někoho později, u někoho dříve, u někoho vůbec (to je taková klasická klička, kdyby to jako náhodou neexistovalo, aby se z toho dalo vybruslit. Ale ono to existuje. Ach jo.)

Takový instinkt obnáší veskrze to, že se matka snaží ještě před narozením potomků vyhrabat co nejpohodlnější noru, případně zobákem udělat co nejhlubší díru do kmene stromu. Pokud nemá zobák a v hlíně se hrabe nerada, prostě začne přerovnávat příbory a nakoupí tři sta kilogramů papírových plen, i když má v plánu používat látkové. Pro jistotu.

Když jsem čekala prvního syna, měla jsem otoky nikoliv nohou, ale celého těla, a to ne jen tak ledajaké. Na pouť jsem ten rok nešla ne proto, že bych zvracela, ale z obavy, aby si mě někdo náhodou nekoupil. Kdykoliv okolo mě manžel prošel s něčím ostrým, bázlivě jsem uskakovala, plna úzkosti, že stačí jen trochu píchnout a prasknu. Asi i z toho důvodu jsem hnízdící instinkt měla docela omezený, stačilo mi prostě sbalit si tašku do porodnice a vyprat pár bodýček. Která jsem jen s velkým přemáháním také vyžehlila. Nic extra, co by se vymykalo průměru.

Ale teď? Hrůza. Nepoznávám se a zrazuji všechny svoje ideály najednou. Nevypereš. Nevyžehlíš. Nevytřeš. Jako by ta přikázání prostě nikdy neexistovala. Jako by jediným smyslem mého života byly blýskavé povrchy vonící dezinfekcí s vůní sterility. Jakoby ten letitý pavouk v rohu obýváku za to mohl…

Nejhorší je, že se to vůbec nedá ovládat. Na racionální úrovni reflektuji, co se děje, ale na té pudové a hormonální si prostě nemůžu pomoct. Je to silnější než já – pokud tedy budeme ignorovat manželovu pavědeckou domněnku, že žádné „já“ ve skutečnosti nemám a jsem jen uzlíček hormonů, jako každá žena. (To říká někdo, komu až dojde testosteron, zároveň také dojde, že není dobré brát jméno hormonů do úst nadarmo. Jen počkej).

To, že sepisuji plány všech možných variant porodů (porod v osm ráno před odchodem muže do práce, porod v 8:15, kdy ještě nedorazil do práce, ale doma už není, porod v 8:30, kdy už je v práci, ale nemá u sebe auto, případně si zrovna chystá svačinu, porod o víkendu během oběda, kdy tchyně nemůže hlídat prvorozeného, protože krájí celer, porod na sáňkách se synem v 16:13, kdy syn nespolupracuje a ječí, protože ho tlačí ponožka, a tak dále), to jsem ještě myslela, že je v normě. To, že už mám šuplík plný vlhčených ubrousků, i když jsem vždycky preferovala omývání zadečků vlažnou vodou, mi ještě taky divné nepřišlo. Přece jen byly v akci.

Ale že jsem včera během půl hodiny dokázala úplně vyházet a zase přerovnat úplně přerovnané oblečení v synově skříni, načež jsem se vrhla na botník, abych ho naleštila, to už mě zarazilo. „Prosímtě, zastav mě, nebo Ti zkompletuju ponožky!“ Zařvala jsem zoufale na manžela, chytla se pevně futer, abych se nedostala k prádelníku, a rozplakala se.

Fakt nevím, co si o tom myslet. Do termínu porodu mi zbývají dva měsíce. Dnes jsem koupila univerzální lepidlo, které mi pomůže překonat neschopnost ovládat kladivo a hřebíky. Mám v plánu přilepit poličku, obrázek, synovi pusu, králíkům zadečky, protože jsem nedávno našla na podlaze králičí bobek, psovi všechny chlupy, aby je netrousil… Co když s tím lepidlem za dva měsíce postavím úplně nové sídliště, které bude kompletně vybavené pro potřeby kojenců? Nemohu zaručit, že se to nestane. Pokud neudělám tu jedinou správnou věc a nepřilepím se s ním k posteli.

AKTUALIZACE: Naštěstí existuje něco jako zákon rovnováhy. Těhotenská demence tentokrát vyrovnala skóre a zachránila planetu. Nedokázala jsem totiž to lepidlo otevřít. A navíc jsem asi rozbila tu vymačkávací pistoli. A shodila poličku v kumbále. Sakra. Potřebovala by přilepit…