Jako zodpovědná žena po dvou dětech jsem vyrazila ke gynekologovi. Ne, že by mi o něco ještě šlo, ale většinou mi pak někdo pohlídá děti a já mám možnost užít si volno – tedy cestu tramvají tam a zpátky.

Dvakrát to bylo přesně takhle. Poprvé pan doktor zapomněl přivézt tělísko, pro které jsem přijela, podruhé pro jistotu nedorazil vůbec. Kdybych měla ještě nějaké vlasy, tak si je rvu a teatrálně křičím, že jsem během té doby, co jsem se za ním táhla, mohla raději spát, protože mladší syn nespal v noci vůbec. Ale to pan doktor prostě nechápe. Pan doktor je chlap. A bydlí u maminky.

S myšlenkou na to, že v mém nitru již tři týdny bují nějaká bakterie, na kterou mi pan doktor předepsal antibiotika, která ale nesmím, když kojím, jsem opravdu potřebovala navštívit ordinaci. Protože jsem si vědoma vlastní veledůležitosti a je mi jasné, že jeden pacient bude tomu nezbednému filutovi, který jich má stovky, strašně chybět, rozhodla jsem se pro velmi mstivý krok: Najdu si lepšího lékaře! Však ty ještě uvidíš, jak teď budu šťastná, a jak mi bude bez tebe líp, ty gynekologu jeden! Ani brečet nebudu.

I zapátrala jsem, objednala se, a jelikož nebylo časového zbytí, vyrazila jsem za lepším i s dětmi. Hned po příchodu do chladné čekárny, kde nebyl žádný gaučíček a časopísky, natož barel s vodou a káva, mě přepadla tíseň. V sousední čekárně dentální hygieny ale toto všechno měli, a tak si starší synek vyrazil hrát tam. Zaplula jsem do koženkové sedačky, položila vajíčko s kojencem tak, aby mimino koukalo na bratra, a pak jsem asi usnula nebo upadla do komatu. Přibližně po dvaceti minutách mě probudil žár spalujícího pohledu čerstvě ohluchlé sestry. „Potišeji, broučku,“ napomenula jsem laxně syna a spala jsem dál.

„Mami, ty máš v bříšku dalšího Matýska?“ zeptal se po chvíli starší, když dostatečně hodněkrát srazil Igráčka vlakem a setřel jeho imaginární krev z IKEA koberce.

„Ježišmarjá, jenom to ne!“ vykřikla jsem hrůzou a rázem jsem byla úplně bdělá.

„Aha, to je škoda, já bych chtěl,“ posteskl si mladík a hodil po bratrovi houbou na tabuli.

Zachtělo se mi na toaletu, a tak jsem vzala svého láskyplného intelektuála za ruku, zanechala jsem v čekárně tichého kojence, který si jako obvykle na nic nestěžoval, protože je sympaťák po otci, a šla jsem. Až na záchodě mi došlo, že jsem právě opustila svoje mladší dítě. Ve zcela neznámém prostředí. V klidu jsem proto vykonala potřebu, počkala, až ji vykoná i syn, omyla si ruce, osušila se, prohlédla si v zrcadle nové vrásky a zamířili jsme zpět. Druhé dítě, no.

Pak už to trochu vypadalo, že nás ta cizí sestra umlátí věšákem na kabáty, a tak si nás raději zavolali dovnitř.

Pan doktor byl velmi komunikativní, nabídl mi vodu a džus pro syna, syn džus vylil a já ho vytřela rukávem. Probrali jsme antikoncepci, včetně toho, že pro manžele s malými dětmi je to trochu jako očkování proti malárii, když žijete na Moravě, tedy zhola zbytečné. Pak si syn užil svou porci profesní praxe, když byl požádán, aby podal zkumavku. Pak shodil paraván, když hrál s lahví od džusu fotbal.

Pak se mě pan doktor zeptal, čeho že jsem to magistra. Řekla jsem, že sémiotiky, a on řekl, že to mu nic neříká. Na to jsem mu odpověděla, že mně taky ne.

„Proč jsi studovala vysokou školu, když sis pak nechala udělat dítě?“ zeptal se mě jednou jedovatě jeden člen rodiny. No tak proč asi, že jo. Protože když na mě při porodu volali „tlačte, paní magistro!“, nejdřív jsem se zamyslela, proč mají pocit, že pracuji v lékárně, a pak jsem dostala takový záchvat smíchu, že to dítě vyšlo úplně samo.

A vlastně ani nevím, jaký je tedy závěr celé téhle návštěvy. Možná údiv a láska nad tím, že prvorozený je tak nesobecký, že by zvládl ještě dalšího bratříčka? Jsem dojatá, a to prosím hodně moc! I když jsem cynik a ošklivý humor je mé druhé jméno, dneska se koupu v té lásce, kterou k nim cítím. Oba jsou vážně SUPER.