Tohle bude zase jednou přiznání zoufalé matky. Matky, která je sice zoufalá, ale na druhou stranu chce, aby se ostatní, stejně zoufalé matky, netrápily tolik. Moje dítě se dívá na televizi. A já o tom vím. A já ho nechám. Já se dokonce dívám s ním. Nežehlím u toho prádlo. Mám nohy na stole a piju kafe.

Tenhle článek absolutně nemá za cíl vám tvrdit, že je to tak správně. Má vás jenom uklidnit, že i když svoje dítě necháte, aby si vypalovalo oči modrým zářením, pravděpodobně stejně vyroste v dospělého člověka a možná dokonce i vystuduje vysokou školu. V lepším případě to ani nebude vysoká škola života.

Abyste si zase neoddychli moc, že je to jako úplně jedno, a TV za vás vlastně může převzít výchovnou funkci, dáme si na začátek trochu těch suchých faktů.

Proč je telka zlo?

Dětský mozek je nastavený na to, aby absorboval obrovské množství informací. Byl tak nastavený od pravěku, ale dnešní doba je samozřejmě mnohem rychlejší, informací je mnohem více. Mnohdy má s nimi problém i dospělý. Stačí si letmo pročíst diskuse u článku na Novinkách, a pochopíte, že orientovat se v množství dat, které se na nás odevšad valí, prostě není jenom tak. Výkvět těch diskuzí a množství samostudovaných profesorů fyziky i filozofie, které tam můžeme najít, je toho důkazem. Výsledkem je přirozená sebeobrana našich hlav, která způsobuje, že když je informací moc, prostě vypneme. To ale děti neumí. Když se jim toho do hlavy valí příliš, jsou pak unavené, nervózní, a kdoví co ještě.

Dalším problémem televizní zábavy je její pasivita. Dítě běhající po prašném dvorku chudobného sedláka se nudilo tak dlouho, až nakonec aktivovalo svoji kreativní stránku a vyrobilo si panenku z polámaného klacku. Pak se naučilo ještě další a další fígle, zdokonalovalo se v umění improvizace, učilo se vlastními zkušenostmi, a nakonec z něho vyrostl můj tatínek. Člověk, který vynalezl rádio. No dobře, možná to byl někdo jiný, ale taťka by to určitě dokázal taky.

Pokud děti od rána do večera necháme, aby se bavily pohádkami v televizi, dosáhneme tak možná toho, že z nich budou prostě diváci. Ne tvůrci. To samé se samozřejmě stane, pokud propadneme pokušení být dokonalým rodičem, a od rána do večera budeme děti zaměstnávat aktivitami, které je budou rozvíjet.

Děti se musí nudit, aby se naučily si s nudou poradit, a postupně tak objevily svoje vlastní možnosti. Přidanou hodnotou by pak navíc mělo být, že zvládnete třeba uvařit oběd a vaše dítě si mezitím dokáže samo hrát.

Zní to dobře, ale…

Teď je čas přejít od teorie ke košaté praxi. Spousta z nás nežije na chudobném statku, nýbrž třeba v paneláku, kde máme spoustu užitečných a pro děti naprosto nevhodný předmětů. Kupříkladu nože, krémy na boty, balkon. I kdybychom nakrásně dítě naučili všechna pravidla a stanovili hranice dokonale, zabere nám to čas. A my občas musíme na záchod i když je dítěti teprve rok, úplně dobře nejde čekat, až mu bude rok a půl a pochopí, že zásuvka se neolizuje.

A tak uděláme co? No jistě. Zapneme ten nástroj ďábla a užijeme si svých třicet sekund samoty. A protože s jídlem roste chuť a my vidíme, že to funguje, využíváme toho pak i v jiných situacích.

Bylo by tedy dobré televizi prostě nemít? Asi ne. Protože doba je taková. Doba je jiná. Nežijeme ve skleníku a dřív nebo později budeme muset děti vypustit do světa tam venku. Proto bude lepší, když je místo popírání naučíme, jak s věcmi zacházet. Televizi rozumě dávkujte, střídejte ji se společným časem i nudou, a hlavně: Dívejte se s dětmi a vysvětlujte jim, co vidí.

A nakonec…

… smiřte se s tím, že toho vysvětlování bude fakt hodně.

"S dovolením," říkám.
"Viking nikdy neustoupí!" kontruje syn.

"Hele, to je pavouček," ukazuju.
"Néé, spajdlmen!"

A v neposlední řadě i rozpaky, když vidíte svoje dítě pobíhající po hřišti a řvoucí "nástup na pohlavek!", přičemž mi ho fakt (většinou) nebijeme. Bože můj, to zase viděl nějakou americkou akční blbost a já tomu nezabránila, jsem strašná matka.
Chcete vtip na závěr? Tak jo, tady je: