Před nedávnem byla na blogu velká akce sponzorovaná značkou Pampers – dvacet z vás vyhrálo balík plen Pampers Premium Care. Tahle akce byla super nejen proto, že jste vy i já měli kvalitní plenky zadarmo, ale hlavně proto, že mě jeden z výherců přivedl na pěkný nápad: Věnovat výhru do Klokánka.

Přiznám se, že doteď „suším“ doma dva balíky Pampersek, které do Klokánka chci tento týden dovézt. Původně jsem měla v plánu uveřejnit rovnou až reportáž, jak celá akce proběhla, a jak to v takovém Klokánku vlastně vypadá. Vzhledem k tomu, jak jsem časově „schopná“, nebo spíš k tomu, že den má jen 24 hodin a já mám plánů tak na 36, rozhodla jsem se publikovat příspěvek ještě před tím.

Prvním krokem bylo vybrat, kam plenky vlastně dát. Z mimopražských míst nakonec sešlo, protože jsem chtěla balíky dovézt osobně, a Praha je tak pro mě mnohem logisticky přívětivější. V Praze jsou Klokánky na Praze 4, 8 a 10. Ten na Praze 4, který jsem si vybrala, funguje na principu „střídání dvou tet po týdnu nepřetržité rodinné péče“, má sedm bytů a kapacitu 28 dětí. Provozní dobu samozřejmě nepřetržitou – protože děti.

V kontaktních hodinách pro veřejnost, tedy od 8:00 do 15:00 jsem se odvážila zvednout telefon a do Láskovy ulice zavolat. Nevím proč, ale byla jsem hrozně nervózní. Tím, že si práce lidí v pěstounské péči i v Klokáncích hrozně vážím, mám občas trochu pocit, že zatímco oni reálně pomáhají dětem, já jsem trapák, který horko těžko zápasí se dvěma vlastníma a o tom „opravdovém životě“ ví prd. Oni se starají o životy těch, co neměli už na startu štěstí, já píšu blog. Ehm. Asi je to blbost, ale prostě jsem si v tomhle duchu připadala méněcenná. Vždyť já vlastně ani nevím, jak to tam vypadá, jak to funguje… a budu jim nabízet pleny… co když je ani nebudou chtít? Co když mají dost a chtějí něco úplně jiného? A neměla bych nakonec místo takových akcí spíš prostě zverbovat sebe a svojí rodinu a stát se pěstounem? Vždyť to je přece tak moc potřeba… a nějaké věci jsou ve srovnání s tím úplně nepodstatné. Jenže já si nedovedu představit, že bych něco takového dokázala… no nic, jdu tam zavolat.

Počáteční obavy okamžitě rozptýlila velmi milá paní, která mě uklidnila snad už pozdravem. Laskavá, příjemná, za nabídku věcí byla ráda. „Víte, já bych se chtěla zeptat, no, ehm, kdyby vám člověk chtěl věnovat ještě něco, o co byste tak měli zájem?“ Tady je dobrá rada pro všechny, kteří by rádi něco věnovali: Ptejte se, co je potřeba! Tady například aktuálně potřebují plenky velikosti 4-5, oblečení na 2 roky a pak na dospělé – protože mají v péči i děti, které jsou skoro dospělé. Hračky moc v kurzu nejsou, těch Klokánek na Praze 4 dostal hodně po prázdninách. Naopak polohovatelná jídelní židlička, kterou máme doma navíc, a přitom je v perfektním stavu, se hodit bude.

Já jdu tedy třídit pěkné kousky svého oblečení (manželova ne, ten všechno roztrhá), které ještě udělají někomu radost. Zabalím Pampersky, židličku a nějaký hodobóžo kousek po starším synovi, a v týdnu všechno dovezu do Láskovy ulice. Pak dám vědět, jestli se můj pocit výčitek, že nepomáhám tisícům dětí, prohloubil, nebo ne 🙂 Zatím by mě zajímalo, jestli jsem sama tak „nedotčená“, nebo je nás víc, kteří si vlastně neumí tak úplně představit, jak to v těchto zařízeních vypadá v praxi? Nebo máte dokonce sami přímou zkušenost s Klokánky, nebo třeba pěstounskou / adoptivní péčí?