Tyjo. Dneska jsem byla ve městě. A zase mě to utvrdilo, že chci bydlet v lese. Tímto apeluji na stavební odbor. Chci bydlet v lese! Zaprvé proto, že tam nikdo neuslyší hlášky syna, které jsou k počůrání roztomile trapné. Zadruhé proto, že tam já neuslyším hlášky divnolidí v MHD. Zatřetí proto, že mě tam nikdo neosočí, že jsem chtěla ukrást LEGO. Šmarjá.

Do města jsem jela proto, že Malá máma křtila knihu. Jakožto člověk myšlenkově, pocitově a tak trochu i pracovně spřízněný jsem u toho chtěla být. Pochopitelně i proto, že Malá máma je teď tak trochu celebrita, a já již dlouho přemýšlím, že se tak trochu přeorientuji na bulvár, abych se čas od času zadarmo nadlábla chlebíčků.

Křest se konal na Václavském náměstí v Praze. Ještě než mě po porodu zavřeli doma, připadalo mi to jako normální místo. Teď, mateřskou optikou, je mi naprosto jasné, že normální není. Už cesta tam mi dala zabrat. „Prosímvás, my tady máme chlapečka z Indie,“ začala dnes opatrně paní učitelka ve školce, když jsem vyzvedávala staršího. „No a tady váš syn na něj chvilku koukal, a pak se podivil, že on je úplně černej!“ Tak jo. Jsme multikulti sluníčková rodina, říkám si. Vítáme migranty a rádi bychom si je ubytovali u sebe v obýváku. Takhle by to nešlo. Musím na to zavést řeč. Pěkně sluníčkově. Kde jinde, než v tramvaji.

„Ty, broučku. Vy máte ve školce chlapečka z Indie, co?“

„Jo.“

„A Tobě přišlo zvláštní, že on je…mmmm… takovej černej, co? Víš, co je to Indie? To je taková země, kde hodně svítí sluníčko. A pak jsou lidi tmavší, než jsme my, jsou takový jako… opálený.“ (Vnitřně si tleskám za prapodivné sdělení, i když cenu za politickou korektnost bych asi nevyhrála.)

„Já jenom řikal, že má černý boty.“

Uvědomím si, že syn vlastně neumí barvy, a přemýšlím, že bych mu položila kontrolní otázku, ať mi ukáže, kde je černá, ale naštěstí vítězí soudnost a debatu ukončuji, protože o kousek dál sedí tři Romové. Všichni v tramvaji už vědí, že náš syn není rasista, a já nejsem přeborník ve vysvětlování rasové problematiky tříletým dětem.

„Nechceš se trochu napít?“ nabízím mu.

„Jo.“

Z tašky vytahuji lahev, syn se na ni podezřívavě zadívá, a pak na celou tramvaj zapiští: „Mami, jsou tam zase čuránky?!“

WTF. WTF.

Nevadí, prostě vystoupíme. Mám v tom praxi. S mladším dítětem v šátku, pobíhajícím starším děckem a dětským batohem nastupuji do další tramvaje. Mám pocit, že pokud si okamžitě nesednu, upadne mi páteř i s hlavou. Starší si mi sedá na klín, čímž mačká mladšího, který se začíná nespokojeně vrtět. Uklidňuji se, že kdybych měla kočárek, ani bychom se sem nevešli. Byla to dobrá volba.

Tak nebyla. Sedáme si naproti oživlé postavě ze sci-fi filmu. Celých deset minut postava hibernuje. Po deseti minutách se náhle zadívá přímo na mě a říká:

„Máte krásnýho syna.“

Trochu panikařím. Ten člověk je určitě úchyl.

„Má krásný oči.“

„Jojo, to má po tátovi,“ odpovídám a vnitřně si trochu dávám za vyučenou. Nebuď zatáhlá, vždyť je to jen normální milej pán, co tvojí rodině složil kompliment. Koukej být otevřená, pokroková a povídat si. Vždyť to nemusí být hned magor!

„Nemám, komu bych předal svůj odkaz.“ Aha. Takže musí.

„To mě mrzí, no.“

„Chtěl bych ho předat vašemu synovi.“ WTF?

„To určitě nedělejte, peníze kazí charakter,“ odpovídám rádoby vtipně a trochu nervózně.

Pán se natahuje po synovi, který se očividně bojí, protože výjimečně nemluví a dívá se jinam, případně odvádí řeč k popelnicím. Sahá mu na čelo. „Teď jsem mu předal energii. Ta mu dá sílu. Dneska v noci bude mít zvláštní sen. A za dvacet let mě vyhledá.“

Zasměju se nahlas. „No, broučku, doufám, že tu sílu budeš používat správně. A doufám, že mu pomůže být dobrým člověkem, pane!“ obracím se na toho cizího člověka, který mi právě bez dovolení sáhl na dítě, a pohledem mu říkám „udělej to ještě jednou, a uvidíš melu, kamaráde.“

„Proč myslíte, že nejsem čaroděj?“ ohradí se chlap dotčeně.

„Já netvrdím, že nemůžete být. Na to jsem dost eko bio lesana. Já jenom říkám, že nevím, jakýho ta energie je druhu. A vůbec. Syn se vás asi trochu bojí. Takže díky za energii, mějte se pěkně a nashledanou.“ Večer, když syn při usínání zamručí „mami, já nechci, aby mi hořela ruka,“ se snažím celou tuhle událost vytěsnit. Ale garantuju vám, že ode dneška svoje dítě učím, že s cizíma lidma se nebavíme. Co si o tom myslíte vy? Jsem divná já, nebo…?

Když se dokodrcáme na místo křtu, do kavárny v Neoluxoru, s úlekem zjišťuji, že křest se koná hned vedle monstrózního koutku s legem. Syn to také zjišťuje, avšak ne s úlekem. „Dobře, fajn, tyhle krabičky stojí stovku. Koukej, tady je nějakej pejsek. A tady lodička. Jedno si vyber,“ svoluji. Syn si vybírá pejska, v tu chvíli moderátorka zahajuje akci. Syn škemrá, že to chce otevřít. Pokladny jsou úplně v háji, než se k nim dostanu, knížka bude pokřtěná. „Hele, tak jo, prostě to rozbalíme, já to zaplatím hned až to tu skončí,“ omluvně se dívám po okolí. Nedělá se to, vím, ale já to vážně zaplatím.

Za deset minut přichází paní, která to tam asi hlídá, a dává mi na frak. V ten moment se zrovna Malá máma chystá pokřtít svoji knihu pískem. „Já vím, promiňte, hned to zaplatím, já jen…“ Snažím se být omluvně zdvořilá a zároveň nepřijít o nejlepší část křtu. Malej se v šátku vrtí, starší štěká LEGO psem. Malá máma natahuje ruku… „prosímvás, jen chviličku, moment, prosím…“ sakra, já to neviděla… „TEĎ. HNED,“ křikne na mě prodavačka. A jako na zavolanou se objevuje manžel, který se hned dovtípí a běží tu blbou stovku zaplatit. „Kdybych to chtěla ukrást, tak to někam strčím!“ Kníknu ještě ublíženě na prodavačku a mám chuť brečet.

A pak se mrknu na Malou mámu a mám chuť brečet zase  – tentokrát radostí, že svět konečně ví, jak je dobrá. Slza fakt ukápne. Blbý kojení. Leni, jsi super. Jsi krásná, máš talent a dneska Ti to ohromně slušelo. Ať se Tobě i knížce skvěle daří!