Nemám moc ráda, když mi někdo volá. Když se to totiž náhodou stane, většinou jsou to telefonáty, kde mi nejrůznější obchodní zástupci nabízejí nejrůznější stavební služby, a tím mi jen připomenou, že ještě nestavíme. Většinou mám tedy chuť na ty netušící nebožáky začít frustrovaně křičet, ať mi dají svátek, a vyřídí to stavební povolení za mě, protože já sice zvládnu dvě děti a celulitidu, ale stavební odbor mě spolehlivě odrovná do pěti minut. Nicméně nekřičím, protože většinou křičí jeden nebo oba synové, takže bych stejně nebyla slyšet.

Teď to ovšem bylo jiné. Volala mi paní, že prý z bytu, který pronajímám, se ozývají zvuky. Ten byt je opravdu velmi malý, rodina dvoumetrového muže a tlusté ženy se do něj nevejde. Jakžtakž pobral jednu mladou perspektivní dívku, nevystresovaného psa a geometrickou řadou množící se králíky. Pak ale ta perspektivní dívka otěhotněla, perspektiva šla o dům dál a vzala s sebou i postavu a vlasy. Nicméně kdybychom ten byt neměli, tak bychom asi nebydleli nikde, protože bychom si za jeden plat a jeden rodičák mohli dnes v Praze pronajmout tak maximálně trafiku s papírovým oknem.

„To mě mrzí,“ děla jsem upřímně. Sama vím, jak dokážou být zvuky mučivé, protože už si dokážu představit to široké spektrum, které jsem před dětmi považovala za nudně omezené. Poskytla jsem paní tedy číslo na nájemníky, s tím, že mohou byt po domluvě navštívit a stroj produkující hluk identifikovat.

„Dobrý den,“ ozvalo se druhý den ze sluchátka, „tak já volám, že moc děkuju, a že jsme tam teda byli, a nic jsme tam teda nenašli, tak možná ještě u sousedů, ale ještě mě tak napadá, my teď sháníme ještě jeden byt, a ten váš je hned vedle, nechtěla byste…“

„NE.“

Musím říct, že vynalézavost lidí nezná mezí. Ale napadlo by vás tohle udělat? Oni se normálně pod záminkou vloudili do bytu, který asi chtěli koupit, ale ještě si nebyli tak úplně jistí. Facebookovou terminologií, tohle se mi nelíbí a toho se nechci zúčastnit. Kéž je příští generace přímější. Syn k tomu má docela dobře nakročeno, protože…

MAMI, ZAČÍNÁŠ BEJT STARÁ,

řekl mi dnes s upřímným smíchem, když jsem si při jeho večerní hygieně spletla slova „osušit“ a „osprchovat“, což by nebylo tak špatné, kdybych tím mozku nedala špatný signál a nepokusila se ho osprchovat ručníkem.

Každopádně mi jeho pravdomluvnost každý den nahrazuje i pohled do zrcadla. Ještě že je to tak silný chlapík a na stáří se o mě postará, což se ukázalo, když

MUŽ A SYN KUPOVALI NOVOU GARNÝŽ,

syn ji pak s vypětím všech sil vláčel přes celý Bauhaus, u čehož radostně pohýkával „vojáci jdou, vojáci jdou, laz, dva, laz, dva, zastavit, stááát!“ a dojímal prodavače, prodavačky i krysy pod regálama. Ono to vtipný je. Když to trvá pět minut. To si i smíchy pobrečíte. Když to pokračuje i v autě a doma, tak už jen brečíte, pak si nasadíte sluchátka, a když je to slyšet i přes Rammsteiny, tak nakonec zavoláte babičce, jestli nechce vidět vnoučátka.

SUPERMATKA A GENDEROVÁ ROVNOST

Když už dorazí babička, je to ideální příležitost, aby si muž skočil na fotbal, a žena na vyhlašování cen za inovace roku. Tam žena zjistí, že i když KnihoBudky (tedy telefonní budky předělané na knihovny) zakládala s Pavlem, diplom dostal jen Pavel, na pódium ji vůbec nepozvali a ani ji nejmenovali, přičemž se prostě asi stala nějaká chyba. Pravděpodobně ta, že otěhotněla a svět na ni zapomněl. A tak se na pódium pozvala sama, o své místo na slunci se přihlásila a diplom jí ještě dodělají. A pak se máme co divit, že ženy toho prý dokázaly míň, než muži. Asi ani ne. Spíš to vždycky bylo tak nějak takhle.

Můj tatínek mezitím venčil mladšího v kočárku a byla mu zima. Díky tati. O něco smutnější je skutečnost, že když jsem mu volala, že budu mít zpoždění, utopil v umyvadle telefon. Díky, tati.

BLINKÁME SI DOMA, JSME SLUŠNÍ LIDÉ

Vrátila jsem se domů z toho vyhlašování, poděkovala babičce za hlídání, přesvědčila se, zda náhodou neutopila v umyvadle telefon a přitom jsem si všimla, že vydrhla dřez. „Jé, vy jste to…“ „No, jenom tak trošku,“ odvětila mile a skromně. „Děkuju, já… já to taky občas meju!“

Asi půl hodiny po odchodu babičky následoval příchod muže.

„Když jsi jela domů, bylo už v tom výtahu nablito?“

„Ne. Ale před chvilkou jela domů Tvoje mamka. No, já bych se jí ani nedivila.“

Druhý den bylo ve výtahu ještě stále nablito. My jsme měli za úkol vyrazit na úřad, tedy já a dva výplodci, kteří úkol rozhodně nepovažovali za vlastní. Když starší ječí, často až blinká. V tento den považoval za nutné vylézt v slzách na chodbu, kde zrovna procházel po schodech pan Vomáčka, předseda společenství vlastníků, a nahlas se mě otázal: „Mami, a budu zase blinkat?“

Jsem rozhodnutá dát na nástěnku jasný vzkaz, že my jsme výtah nezprznili. My si slušně zvracíme pouze v bytě, na balkoně, popřípadě v Bruselu. A myjeme dřez. Často.

MOTORIKA SE ZDOKONALUJE RYCHLEJI NEŽ RODIČE

Ještě nedávno se mladší plazil a byl celkem pasivním členem domácnosti. Něco jako kabelka nebo průtokový ohřívač. Teď to začíná být jiné. Zjistil, že svět není 2D a zajímavé věci, ba nejzajímavější, se většinou nacházejí ve výškách. A tak se zvedá, omylem se přitom naučil šikmý sed, visí na skříňkách a u toho mohutně chrochtá vypětím. Naštěstí má na rozdíl od staršího alespoň nějaký pud sebezáchovy, což u mě celkem tlumí pud sebevražedný. Ten jsem u staršího měla velmi silný, jelikož jsem se nemohla dívat na to, jak se ten nebožák neustále tříská do hlavy, z čehož se nepoučí a dělá to samé zas a znova. Mladší také objevil psa, má obsesi na psí granule a až bude starý a bohatý, koupí si vlastní bazén. Zatím mu stačí psí miska s vodou. Starší syn svému bratrovi v rozvoji mohutně fandí, protože si je dobře vědom, že každý další pokrok ho přibližuje k žádoucí schopnosti hrát fotbal. Donáší mu tedy stupátka různých velikostí, má-li pocit, že je to třeba. Naposledy se tak mladšímu zadařilo vyšplhat do pračky, a ano, starší se pokusil za ním zavřít buben.

PAPOO

Cucíky znáte, že jo? Kapsičky s přesnídávkou. V DM drogerii, v BENU lékárně a asi i všude možně jinde se dají koupit opakovaně plnitelné, takže si je můžete připravit doma. Ideální na cesty. Koupila jsem dvě balení po šesti, protože to je praktické a dá se to strčit do mrazáku. Abyste neřekli, že sem nedávám žádné tipy, když je to mateřský blog, že jo. Tak tohle mi přijde docela fajn.