Paci paci pacičky, táta koupil botičky, a maminka nic, protože za co taky. Unavují vás už běžné říkanky, ale nechcete svého malého intelektuála připravit o potěšení z mentálního rozvoje? Tak si úplně normálně vymyslete vlastní. Je jedno, jestli se budou rýmovat, důležité je tvářit se při jejich recitaci dostatečně nadšeně, aby dítě získalo pocit, že je to sranda. I když my víme, že není. Taky ušetříte za psychoterapeuta. Možná o to víc za něj jednou utratí vaše dítě v dospělosti, ale víte jak – vyloženě trestné to není. Šup s malochem na klín a začínáme:

Jedna dva tři čtyři pět, cos to, Honzo, cos to sněd?

Repelent, alobal, pět špendlíků a lithiovou baterii.

 

Tluču, tluču mák, ale nevím jak,

povězte mně panímámo, jak se tluče mák?

Zatím tluču jenom pejska,

po opiu se mi stejská.

 

Synu náš, co děláš, žes tak vesel stále?

Řek bych vám, nevím sám, hop a šňupal dále.

 

Šnečku, šnečku, vystrč růžky,

mamince jsem sebral nůžky.

 

Polámal se mraveneček, ví to celá obora,

maminka má nervy v kýblu, potřebuje doktora.

 

Naše malá kočička, má veselá očička.

Když se na svět kouká, tiše při tom mňouká.

Já mám v ruce klacíček, kdepak je ten mazlíček?

 

Skákal pes, přes oves, přes zelenou louku.

Šel za ním tatínek, péro už jen na klobouku.

 

(Tato říkanka prokazuje dostatečnou brutalitu sama o sobě, proto není potřeba ji nijak měnit):

 

Slyšíte ten smutný zpěv?

Pana Smůlu sežral lev.

Je to smůla a co více?

Manželku mu snědla lvice.

 

(Až zalitujete, že nejste pan Smůla, ani jeho žena, a ZOO bude daleko, je čas na poslední dnešní říkanku):

 

Prší, prší, jen se leje,

skládám hlavu na koleje.